Vítek

Vítek je třináctiletý kluk s nejenom mentálním postižením. Kluk, který nemá život vůbec lehký, ale který si ho přes všechno umí "užít".

Vítek se svým kamarádem Pavlíkem, o kterém se dozvíte v našem dalším příběhu.

 

Jeho maminka nám napsala:

Jsem maminkou třináctiletého Vítka a náš příběh je jedním z mnoha a podle mě vlastně není ničím výjimečný.

Vítek se narodil z lásky, dvěma „zdravým“ lidem jen nevysvětlitelným dílem přírody

s genetickou vadou a nálepkou mentálně postiženého doživotního „ležáka“. Zní to strašidelně?

Možná, v první chvíli! Ale držíte ten malý uzlíček v náručí a vidíte to nejkrásnější miminko na světě.  Když jsem o 6 let později rodila znovu a dali mi do rukou dceru Julinku s tím, že je v pořádku, dívala jsem se na ně nechápavě. Já mám přece obě děti „v pořádku“ !

Jsme rodina, máme se rádi, staráme se o sebe, jen jedno z našich dětí se tak nějak trošku vymyká okolním představám „normálnosti“. Ne však pro mě, v mých očích je můj syn naprosto správný právě takový, jaký je. Je to milý, veselý kluk, jen přes svou výšku-váhu-věk zůstává batoletem.

Když mu není do smíchu, obejme mámu, když něco nechápe, rozpláče se, a když ho něco potěší, tak se usměje.

Neumím vyjmenovávat, co máme za potíže, s čím se pereme, jak je problematický život na vozíčku.

Dávno jsem se to naučila nevnímat jako „těžkosti“. Dělám jen to, co dělají všechny milující mámy na světě. Starám se o své bezbranné dítě... V míře, v jaké to potřebuje. Vím, že nikdy nebude chodit, že mně nikdy neřekne mami, že nebude dělat tisíce věcí, které zdravé děti dokáží s naprostou samozřejmostí. Přesto jsem šťastná, že JE. Vítek je velkým darem od života, naučil mě pokoře, trpělivosti a nadhledu k malichernostem. Je v něm čistá, nezkažená, křehká duše a žádný

den s ním není ztracený. Není rozdíl mezi tím, jak se bojím o Vítka nebo tím, jak se bojím o Julinku. Obě děti potřebují moji péči, zázemí, lásku … Obě jsou šikovné, krásné a jedinečné, jen každé jiným způsobem.

Často slýchám větu: „Tohle se stát mně, tak to nepřežiju.“ Já říkám: „Přežijete,  každý máme od osudu naloženo přesně tolik, kolik uneseme a každé ráno to slunce na oblohu vyjde, ať pláčeme, nebo se smějeme. A mé rodině prostě víc sluší úsměv.“

Fotografie pořídila Erika Matějková.