úterý 14. srpna 2012

Bertík a Vilík



Bertík a Vilík - jsou dvojčátka narozená ve 24tt s porodní váhou 650 g a 725 g. A jsou to.... neskutečně úžasní kluci! Jsou to takoví smíšci a šikulové, že jim není rovno. Rozdávají kolem sebe tolik radosti a lásky, že to až není možné.




Jejich maminka nám napsala:


Jak se rodí bojovníci

V březnu to byl rok, kdy ve velkém shonu na porodním sále zapnul pan anesteziolog rádio a do tónů We are the Champions skupiny Queen přišli na svět naši chlapečci. Pak, přesně v den termínu porodu, jsem s nimi strávila první společnou noc. Nebýt těch tří měsíců mezitím, byl by to běžný příběh. Ale není a my máme doma úžasně statečné bojovníky.

Hubert a Vilém se narodili ve 24. gestačním týdnu s porodní váhou 725 g a 650 g. Že čekám dvojčátka, jsme se dozvěděli ve 13. týdnu. Do té doby s námi kluci hráli na schovávanou a vždy se ukázal jen jeden šprýmař. Dvojčata byla od dětství můj sen a ten se mi splnil. Moje těhotenství bylo krásné a bezproblémové až do 21. týdne. Pak to přišlo. Hospitalizace, strach, uklidnění, propustka na víkend, noční odtok plodové vody, cesta zpátky do porodnice tentokrát s houkačkou nad hlavou, strach, bezmoc, zoufalství. Tak to přece nemůže skončit!! Neskončilo. Byla jsem překvapená, jak klidný zůstal pan doktor. Odtok plodové vody neznamená konec. S tím se dá vydržet ještě dny i týdny. Tak my teda vydržíme!!
Lékaři začali dělat svou práci. Pravidelné kontroly ultrazvukem, na kterých bylo naštěstí vidět, ze chlapečkům se daří dobře, tokolýza, preventivní antibiotika... Nemohla jsem jen tak nečinně čekat a rozhodla se, že chybějící plodovku doplním. Prostě budu pít ještě víc než obvykle a hlavně věřit. K mojí pitné kůře se začali přidávat přátelé. Každý večer jsme se trumfovali, kdo kolik čeho vypil, hecovali se, kdo vypije rychleji půllitr libovolného nápoje. A společně jsme to dokázali!! V sobotu ráno, přesně 14 dní po odtoku plodové vody, se přišel pan doktor před odchodem domů po službě rozloučit. Byl nadšený. Laboratorní výsledky byly v pořádku, plodovky podle posledního ultrazvuku přibylo. Moje radost netrvala dlouho. Asi dvě hodiny nato mě začala bolet v pravidelných intervalech záda a pak už bylo vše rychlé. Vyšetření, vyděšený telefonát, příjezd muže, přesun na sál, tokolýza, kortikoidy, vyšetření, svolávání lékařů, pobíhání sester. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku: „Postarejte se o moje děti!“ Potom se zamračená obloha najednou rozjasnila a chlapečci byli na světě.
Z první návštěvy na neonatologické JIPR si toho moc nepamatuju. Strašné horko, podlamující se kolena, dlouhý rozhovor s panem primářem, ze kterého mi utkvěla v paměti jediná věta: „Hubert a Vilém, krásná jména, to už jsme tady dlouho neměli.“ A dvě malinkatá červená svraštělá tělíčka plná hadiček a obklopená přístroji. Naši chlapečči. Nevypadali jako miminka, spíš jako malí dědouškové z jině planety. Sálal z nich klid, pokoj a zvláštní moudrost. Od chvíle, co jsem je uviděla, jsem se přestala bát. Jsou to moji kluci a ti mě v tom nenechají!
JIPR se stala našim druhým domovem. Za klukama jsme s mužem chodili každý den a postupně se zapojovali do péče. Krmili, měřili teplotu, přebalovali, klokánkovali, já jsem odsávala mléko. Když bylo chlapečkům 12 dnů, přivítala mě sestřička slovy: „Maminko, budeme měnit Vilíkovi inkubátor, takže od 12 hodin budete chovat.“ Bylo to nádherné, zázračné, nabíjející, nepopsatelné. Bertíka jsem poprvé chovala hned druhý den. Když stav chlapečků nedovoloval klokánkování, seděla jsem u inkubátoru, hladila je, četla pohádky, zpívala písničky. Mravenčí ukolébavka dělala zázraky a dokáže kluky vždy zklidnit dodnes. Při odchodu jsem chlapečkům dávala úkoly a oni je poslušně plnili. Někdy měli pěkně spinkat, dýchat a papat. Jindy, když byli intubovaní, dostali přísný zákaz dýchání, aby se neprali s respirátorem. To byl pak hlavní úkol většinou papat, nebo pořádně čurat. Byly to dny plné zvláštního kouzla a radosti z každého malého-velkého pokroku. Každá strávená dávka mléka, počuraná plena, odpojení od respirátoru či snížení hladiny kyslíku znamenaly obrovský krok kupředu a naše nepopsatelné štěstí. Byly to ale také dny plné nejistoty a zvratů. Stačilo na chvilku si odskočit a vše mohlo být najednou jinak.
Chlapečci si toho prožili opravdu hodně. Jejich propouštěcí zprávy mají několik stránek. Ale zvládli to všechno úžasně statečně. Transfuze, fototerapie, intubace, infekce... Když mi lékaři říkali, že nasadili antibiotika, brala jsem to, jako by mluvili o vitamínech. Kromě „běžných komplikací“, kterým se nevyhne žádné extremně nedonošené miminko, nás čekalo jedno velmi nemilé překvapení. Dva týdny po narození se Bertíček začal oběhově zhoršovat. Na vině byla obrovská krevní sraženina v srdíčku. Bertík musel být utlumený, intubovaný, zadržoval vodu, takže byl najednou obrovský, měl v sobě současně 3 kanyly. Jeho krevní oběh fungoval jen díky tomu, že si naštěstí znovu otevřel Botallovu tepennou dučej. Lékaři nás připravovali na všechno. Dny, kdy svolávali konzilium a vraceli se po dvou hodinách celí rozpálení diskuzí, byly děsivé. Ani v literatuře nebyl popsaný návod, jak u tak malého tvorečka postupovat. Naštěstí jsme byli v těch nejlepších rukou a Bertík bojoval jako lev. Proseděla jsem u něj hodiny, hladila ho, povídala mu o tom, že se uzdraví jako ten polámaný mraveneček a pak si ho i s bráškou odvezeme domů.
Po pár týdnech se jeho stav zlepšil tak, že mohl být s Vilíkem přeložený na JIP. Konečně byli chlapečci spolu, měli inkubátory hned vedle sebe. Jejich stav byl natolik dobrý, že jsem mohla oba klokánkovat každý den, o víkendech i s mužem. Postupně jsme začali chlapečky učit sát mléko ze stříkačky. Zvládli to bravurně. Když pak ještě víc zesíleli, zkusili jsme přikládat a kojit. Z porodnice odcházeli kluci plně kojeni a kojení nám vydrželo dodnes navzdory všem, kteří tvrdili, že nedonošené děti se nekojí!!
Po propuštění z porodnice museli ješte chlapečci na operaci tříselných kýl. Několik měsíců inhalovali kortikoidy a cvičili jsme Vojtovu metodu. To už je ale vše za námi. Kromě jedné noční návštěvy na pohotovosti kvůli zhoršenému Bertíkovu dýchání, asi dvou malých nachlazení a jedné krátké střevní příhody jsou kluci zdravější než spousta jejich vrstevníků.
Dnes jsou Bertík a Vilík veselí, zvědaví a komunikativní chlapečci. O víkendu oslavili své druhé první narozeniny. Ty korigované. Krásně a s chutí baští, rostou, vše zkoumají, chodí s oporou, velmi rádi si čtou, hrají na schovávanou, staví komíny, používají první slova (jinak brebentí svou řečí neustále už půl roku), napodobují zvířátka a hlavně se pořád smějí. Mají se navzájem moc rádi. Pomáhají si, povzbuzují se, často se spolu mazlí a nádherně se u toho smějí. Jsou nadšeni každou společností dětí i dospělých. Návštěvy u lékařů berou jako zajímavé zpestření, sestřičky a doktoři jsou tety a strejdové, pro které mají vždy úsměv a od kterých se nechají rádi pochovat.

První měsíce po narození Bertíka a Vilíka nebyly jednoduché. Poznali jsme své nejtemnější, ale i nejlepší stránky. Byla to težká zkouška nejen pro nás, ale i naše okolí. Z neznámých se stali přátelé, z přátel se stali známí. Zejména v prvních dnech mi často docházely síly. Hlavou se honily myšlenky “co by, kdyby”. Nemohla jsem to ale vzdát. Chlapečci mě potřebovali. Potřebovali moje mléko, moje pohlazení, můj úsměv, moji víru ve štastný konec. Přišla i otázka: “Proč my?” Ale okamžitě jsem si na ni odpověděla: “Protože my to zvládnem!!”  Co mi v tom období dodávalo sílu a energii, byla obrovská víra v naše chlapečky, že to nevzdají, absolutní důvěra v péči lékařů a sester a taky nádherná podpora kamarádek, které si prošly podobnou zkušeností.

Pokud právě prožíváte těžké období plné nejistoty, přeji Vám, ať ho zvládnete se stejnou vůlí, silou a bojovností, jakou nám předvedli naši chlapečci. Ať Vám přeje zdraví i štěstí tak, jako přálo nám. Ať máte kolem sebe tolik lásky, jako jsme měli my. Ať potkáte aspoň tolik krásných lidí, jako jsme potkali my. Ať si brzy můžete říct: "STÁLO TO ZA TO!!"

PODĚKOVÁNÍ
Za to, že můžu dnes psát příběh se štastným koncem, vděčíme především kolektivu pracovníků neonatologické JIPR porodnice U Apolináře. Jim patří náš obrovský dík a obdiv! Je úžasné, s jakou profesionalitou, nasazením, zkušeností, empatií, láskou a radostí se všichni citlivě starají nejen o svěřené děti, ale i o nás, jejich rodiče. Celé to náročné období, kdy naši chlapečci balancovali na opravdu tenkém ledě života, nám pomáhalo překonat vědomí, že jsou v těch nejlepších rukou, do kterých se mohli dostat. DĚKUJEME!!


Vilík, Bertík, Eva a Tomáš Ratajovi

Fotografovala Gabriela Kutalová.

4 komentáře:

  1. Hubi a Vily, kluci bojovní, znám Vás od narození..vy dva jste zlatíčka a Vaši rodiče na Vás můžou být pyšní, posílám Vám milion zdravých pus.
    rentgenová teta

    OdpovědětVymazat
  2. Jsou nádherní. Držím palce do dalšího života.

    OdpovědětVymazat
  3. Drzim Vam palce strejda Zdenek New York

    OdpovědětVymazat
  4. Objevte eToro, největší sociální investiční síť na světě, kde 1,000,000y klientů vydělávají kopírováním obchodních rozhodnutí našich nejlepších obchodníků.

    Přidejte se k úspěšným Spojte se s více než 4 miliony investorů a obchodníků ze 170 zemí

    Otevřené obchody na eToro - 227,651,647

    OdpovědětVymazat