Pavlík

Pavlík je třináctiletý kluk s kombinovaným postižením. Rozhodně to nemá nikterak v žvotě lehké a při tom je to velký optimista a každodenním cvičením bojuje se vším, co se  mu staví do cesty.

Pavlík s kamarádem Vítkem.

Jeho maminka nám napsala:

Jsem maminkou Pavlíka, kluka s kombinovaným postižením. Když se Pavlík narodil, lékaři hned věděli, že něco není v pořádku a brzy po náročném klešťovém porodu jsme absolvovali genetické vyšetření, kde byla zjištěna chromozomální aberace, parciální trizomie 12 a 15 chromozomu. Je to velice vzácná vada, která vzniká při početí. Na dotaz, co to pro nás a hlavně pro něj znamená, nám bylo řečeno, že pravděpodobně nikdy nebude chodit, sedět, mluvit a ani svět kolem sebe nijak podstatně vnímat. Nechceme ho dát do ústavu a pořídit si jiné, zdravé miminko? 

Protože u Pavlíka byla zjištěna trupová a kořenová hypotonie, byly nám doporučeny cviky podle Vojtovy metody . Po necelých čtyřech týdnech jsme byli propuštěni z nemocnice. S Pavlíkem jsem začala pravidelně několikrát denně cvičit podle Vojty. Do roka byl hodně neklidný, téměř v noci nespal, ale jinak se moc nepohyboval, přes veškerou mou snahu se v devíti měsících stále ještě neobrátil sám na bříško. 

Kolem prvního roku nastal zlom a cvičení začalo přinášet první výsledky. Pavlíkovi se zpevnily trochu jeho hypotonické svaly a začal se převracet, kolem druhého roku si sám sedl a krátce po třetím roce udělal první krůček. Po roce pravidelné rehabilitace v domácím i lázeňském prostředí se pak rozchodil tak, že nyní se navzdory prognóze lékařů pohybuje sám. Neujde sice daleko, na delší trasy potřebuje vozík, ale chodí. 

Je to těžký hypotonik, takže je potřeba jeho svaly neustále udržovat každodenním cvičením. Jezdíme několikrát ročně na rehabilitační pobyty a do lázní, kde se jeho zdravotní stav vždy malinko zlepší. Také jsem mu pořídila speciální tříkolku, na které moc rád jezdí a zároveň tak posiluje svaly nohou. Když bylo Pavlíkovi pět let, jeho otec tragicky zahynul.

V sedmi letech začal Pavlík navštěvovat speciální školu, kam ho každý den vozím. Dnes je mu 13, a i když nemluví, mluvenému slovu rozumí a umí se dorozumět pomocí komunikátoru a komunikační tabulky, které mu průběžně připravuji z fotek, obrázků a speciálního programu na počítači. Také sám aktivně „pracuje“ na počítači, zvládá výukové programy na abecedu a barvy, navzdory špatné jemné motorice se naučil používat normální počítačovou „myš“.

Také jezdíme na hippoterapii a do bazénu. Tyto všechny aktivity přispívají k tomu, že se může sám aktivně hýbat, a i když teď hodně vyrostl a jeho levá noha se vlivem dospívání hodně stáčí doprava, stále chodí sám a bez opory, ačkoliv mi lékaři nedávali v tomto směru žádnou naději. Ale tento stav je třeba neustále udržovat pravidelným každodenním cvičením a několikrát do roka intenzívní rehabilitací. Vždy, když je nemocný a vlivem horečky a nevolnosti není možné s ním cvičit, je to hodně poznat. 

Pavlík je i přes svůj velký handicap velice šťastné a spokojené dítě a umí si každý den života pořádně užít. Svou radostí se života dává sílu i mně vidět svět jeho očima a díky tomu se věci, které se jeví těžkými, stávají najednou malými zázraky.

 Fotografie pořídila Erika Matějková.