Petřík

 

Petřík je půlroční chlapeček, který se narodil ve 26+3tt s porodní váhou 880g. A i když začátek života neměl vůbec lehký, je to šikovný kluk a pořádný bojovník.

Jeho maminka nám napsala:

Miminko jsme teď v brzké době neplánovali, i přesto jsem nečekaně otěhotněla. Měla jsem ohromnou radost a chtěla jsem to vykřičet do světa, ale dokud jsem neměla v ruce těhotenský průkaz, věděli to jen ti opravdu nejbližší.

Když jsem poprvé uviděla na ultrazvuku ten malinký zázrak, měla jsem slzy v očích a tak neskutečnou radost, že budu máma. Na každou prohlídku jsem se těšila jako malé dítko na hračku. Od začátku bylo mé těhotenství bezproblémové, jen ranní nevolnosti, ale nic neobvyklého...

Každý týden jsem pročítala, co se s miminkem v bříšku děje, co se zrovna vyvíjí a tak to šlo týden co týden. Když se blížila genetika ve 20.tt, byla jsem trochu nervózní, zda je miminko v pořádku a zdravé. Hrozně jsme si přáli chlapečka, a tak nás velmi potěšilo, že to bude kluk a zcela zdravý. Už jsem se nemohla dočkat, až se v lednu konečně narodí a já ho budu moci pohladit a pomuchlovat.

Nikdy mě ale nenapadlo, že to bude tak brzy ... O předčasných porodech jsem občas něco přečetla a měla v očích slzy, čím vším si ti drobečkové musí už od narození projít. Když jsem byla 26+2, začalo mi velice často tvrdnout bříško, byla to až protivná bolest a pro mě neobvyklá. Byl víkend, tak jsem usoudila, že hned v pondělí si dojdu k Mudr, kdyby bylo něco v nepořádku, ať něco nezanedbám.

Přítel odjížděl pracovně do ciziny a já měla jít zrovna v to pondělí i na těhotenskou cukrovku, a tak jsem to spojila s návštěvou u paní doktorky. Přítel brzy ráno odjel. Moje doktorka tam pondělky nebývá, tak mě sestra ihned poslala vedle k jinému doktorovi. Když mě prohlédl, řekl mi, že mám zánět a že půjdu do nemocnice na udržování.

Kdybych já hloupá šla ihned na tu gyndu a neřešila to, že musím zpět na cukr, asi by malej v bříšku vydržel déle, ale to už se nedozvím…

Ihned jsem tedy zavolala příteli, že jdu do nemocnice na udržování, přítel už byl za hranicemi, a tak jsem se jen modlila, kdy za mnou dorazí. Když jsem dorazila kolem oběda na gynekologii, paní doktorka mě prohlédla a řekla, že má malý asi tak 1 kg, a tudíž mě musí poslat do Českých Budějovic, aby měl malý šanci na přežití, že bohužel nejsou vybaveni na tak moc předčasně narozená miminka. Vše se ve mně sevřelo a stále jsem si opakovala: Proč? Proč když vše probíhalo tak v pořádku, celé moje těhotenství...Užívala jsem si, jak mi začalo růst bříško,užívala jsem si, když mě malý poprvé kopl a já čekala s radostí na další pohyby mého drobečka. Mezitím, co jsem si stále opakovala, že vše bude dobré, dorazil přítel a sedl jsi ke mně a opakoval mi, že vše bude dobré, že to zvládneme a malý bude zdravý.

Byla jsem šťastná, že tam mám oporu a ne jednu, byly hned dvě, přijela ihned i moje mamka. Za nedlouho pro mě přijela sanitka. Přehodili si mě na vozík i se všemi těmi kapačkami a jelo se rychle do ČB. Cesta sanitkou byla díky milé sestře v sanitce docela rychlá, ale stále se mi honilo hlavou, co bude dál. Když v sanitce řekli, že jedeme rovnou na porodní sál, dostala jsem strach. Vždyť je tak strašně malý… Honily se mi hlavou myšlenky, zda to malý zvládne a bude zdravý, když se narodí takhle brzo?

Když jsme dorazili na místo, už nás čekali, ihned jsem musela vyplnit různé papíry a rychle na ultrazvuk a sono, podstoupit různé bolestivé prohlídky, jak už jsem otevřená atp. Byla jsem stále na 2 prsty, tak mi nechali kapačku na udržení a dali mě na pokoj. Dostala jsem pásy a sledovali se ozvy,  jak na tom malý je. Nesměla jsem se zvednout ani na minutu z postele a byla jsem hlavou dolů na posteli kvůli udržování, to bylo pondělí 31. 10. 2011 a já čekala, co bude dál...

Noc byla hrozná, vůbec jsem nemohla spát, sestry mě chodily kontrolovat a dávaly mi pásy kvůli ozvám. Druhý den ráno kolem 8 až 9 jsem šla na sono. Dr. mi řekl, že jsem stále otevřená a zánětem je zasažen i plod, tudíž porod je nutný. Odvedli mě na pokoj, abych zavolala rodině a tatínkovi, pokud bude chtít, může být u porodu. Zatímco mě připravovali k porodu, přítel nabral mojí maminku a jeli za mnou do nemocnice. Sestřička mi dala klystýr a sundala mi kapačku, aby se rozjel porod. Mezitím dorazily kontrakce po 5 minutách. Odvedli mě do sprchy a ze sprch rovnou na porodní sál, kde se čekalo, kdy začne samotný porod. Asi hodinu jsem ležela na porodním sále, kde se připravilo vše potřebné pro předčasně narozeného mrňouska.

Mezitím dorazil přítel s mojí mámou. Doktor se jich ptal, zda chtějí oba k porodu a oba souhlasili. Kontrakce se stupňovaly, sestra pravidelně chodila kontrolovat ozvy. Když už jsem měla kontrakce po 3 minutách, řekla jsem to sestře a ta mi řekla, že až mi praskne voda, ať na ně ihned zavolám. Během pár minut se tak stalo. Doktorka, která mě měla rodit, to ani nestihla, malý byl během 5 minut venku.

1. 11. 2011 v 11:43 se narodilo moje největší štěstí...

Byl tak krásný, ale tak maličký, zahlídla jsem ho v inkubátoru, když ho převáželi na JIP na NEONATOLOGII. Po 2 hodinách mě převezli na pokoj. Přítel s mamkou se mohli na malého jít podívat. Když přišli, viděla jsem svého Petříka na fotce, byl tak malinkatý, okolo samé hadičky a ta plínka, ve které nebyl skoro ani vidět.Večer jsem se mohla jít poprvé podívat na Petříka... Když jsem ho uviděla v inkubátoru, začala jsem plakat. Tak maličký a už musí bojovat o život. Zeptala jsem se, kolik váží, sestřička nahlédla do papírů a sdělila mi 880 gramů a 35 cm, poté, že je stabilizovaný a snažil se sám dýchat, tak měl jen nostrilky, které mu s dýcháním pomáhaly.

Chodila jsem za ním každý den, několikrát denně a první mlíčko… Přítel za námi po práci jezdil každý den a chodili jsme se podívat na malého. Po pár dnech jsem si ho mohla poprvé pohladit, byl tak křehký, ale byl to tak krásný pocit konečně si pohladit své děťátko…Asi tak po týdnu jsem poprvé klokanila, Petříkova váha klesla na 720 gramů a já ho poprvé měla u sebe na prsou a cítila to maličké stvořeníčko. Pokaždé jsem měla slzy v očích.

Asi tak po měsíci začali malému sundávat na půl hodiny nostrilky a zkoušeli, zda zvládne dýchat sám. Někdy zvládl pár minut, někdy i víc, ale byli jsme jak na houpačce, jednou to šlo a podruhé měl nízké saturace a musel zpět na nostrilky. Klokanila jsem každý den a po týdnu jsem nastoupila za malým na NEO, i když ho nebudu mít na pokoji, chci mu být nablízku. Nosila jsem mu mlíčko a chodila klokanit dvakrát denně.

Když po asi tak 6 týdnech zvládl být bez nostrilek, tak ho z JIP převezli na MEDIAL, kde jsou děti, které jdou pak k maminkám na pokoj. Když ho tam převáželi, vážil kolem 1100 gramů. Jak jsem měla radost, že se blíží konečně den, kdy mi ho dají, tak bohužel nastala komplikace, Petřík měl zase pauzy v dýchání a opět jsme shora spadli dolů, byla jsem klokanit a doufala, že to aspoň trochu pomůže, ale pauza se dostavila i u mě. Není nic horšího, než když vidí máma své dítě v takovéhle situaci a NEMŮŽE mu nijak pomoci, kolikrát jsem si říkala, že kdyby to šlo, bojuju za něj, dýchám za něj, ale bohužel…Asi 3 dny po převozu na MEDIAL se to zlepšilo, občas tam zazlobil sestřičky, ale konečně 14. 12. jsem ho dostala na pokoj, drobečka mého, vážil 1260 gramů a já se musela naučit ho přebalovat, omývat a to i přesto, že byl tak maličký.

Na pokoji jsem ho měla několik dní jen přes den a pak už i přes noc. Zvládali jsme to dobře, občas mi tam zapípal, že mu klesla saturace, ale vše jsme jinak zvládali na jedničku. Protože měl Petřík dvě tříselné kýly, musel ještě podstoupit 2 operace, a tak jsme byli zpět na Medialce po operaci, protože jsme se vrátili zpět na 31 % kyslíku a to už jsme měli jen 23 %. Takhle to trvalo asi týden, zlobil zase s dýcháním a já se modlila, ať už je vše zase dobré a dají mi ho zpět na pokoj, po 3 týdnech šel na druhou operaci a to už snášel mnohem lépe a asi za 3 dny mi ho dali už na pokoj. Začali jsme zkoušet flaštičku, protože jsem o mléko přišla, ale flaštička mu šla krásně, po pár dnech jsme baštili i 60 a to bylo co říct na takového drobečka. Zase jsme měli kyslík 23 %, ale po pár dnech nám ho konečně vypnuli a za pár dní jsme byli na postýlce. Tak strašně mě to hřálo u srdce, že konečně je ten můj bojovník na postýlce! 30. 1. 2011 jsme šli konečně domů po dlouhých 3 měsících, kdy člověk neví, jak to vše dopadne. Konečně nás propustili s váhou 1,98 kg a 45 cm. Dnes váží 5,5 kg a měří 60 cm a je nám 6 měsíců, korigovaně 3 měsíce. Dohání vše, co má. Povídá, skoro už sám drží hlavinku a já jsem ta nejhrdější maminka na světě, protože mám doma ten největší zázrak na světě! Tímto příběhem chci podpořit všechny maminky, které si tímto procházejí a držíme pěstičky, protože sice je to běh na dlouhou trať, ale vyplatí se to vše vydržet a zvládnout, protože vidět pak toho bojovníčka se smát a růst je to nejkrásnější, co může být! A nic na světě nestačí k tomu velkému poděkování za záchranu života našeho Petříka. Tímto děkuji všem neonatologům a sestřičkám v Českých Budějovicích.

Fotografie pořídila Michaela Pavlíková.

Fotky z porodnice jsou z rodinného archivu.