Martínek je dvouletý chlapeček s VVV ruky PHK - rožštěpem pravé ruky a balanickou hypospádií. Ale první, co každého napadne, když ho vidí je to, že je nádherný a naprosto úžasný kluk s tisíci rarášky v očích.
Jeho maminka nám napsala:
Jsem maminkou dnes skoro 2letého syna Martínka.
Když jsem se v listopadu 2009 dozvěděla, že jsem
těhotná, byla jsem hrozně šťastná, bohužel to bylo v situaci, kdy mi to
každý rozmlouval, jelikož jsme s otcem Martínka nebyli a já musela
uvažovat, jak to vše zvládnu a udělám. Nakonec jsem se nedala a miminko si
nechala, bylo to těžké, ale vše jsem vcelku zvládala. Všechny testy,
ultrazvuky, vše, na co si člověk vzpomene, bylo dobré, první termín jsem měla
14. srpna a nikdy by mě nenapadlo, že by se nám mohlo něco stát. Rodit jsem šla
po týdnu daného termínu tedy 21. srpna, byl to den, na který nikdy nezapomenu,
celkově byl porod bez problémů, co se stalo po něm, bylo už horší. Martínek se
narodil v 15:23, vše bylo za mnou a já se cítila tak hezky. Najednou ale
čtyři sestřičky, které malého omývaly, hrozně zbledly a koukala jedna přes
druhou. V tu chvíli jsem musela být snad mimo, jako první vás napadne, že
miminko nedýchá, nebo snad to nejhorší, že to nepřežil. Pan doktor šel rychle
zjistit, co se děje, chvilku si tam šuškali a mně to připadalo jako věčnost,
když se pan doktor vracel, řekl mi: ,,Maminko, vše je v pořádku, máte
krásného a zdravého chlapečka, ale chybí mu prstík na ručičce.“ To byl pro mě
hrozný šok, ani jsem v tu chvíli nemohla brečet, nic, jen jsem ho chtěla
strašně vidět. Pak když jsem si začala vše uvědomovat, bylo to hrozné, najednou
jsem byla na vše sama a musela to oznámit okolí, což bylo ten den nemožné.
Martínek byl tak krásné miminko, byla sem z něho fakt unešená, jak se
říká, období po porodu jsem byla dost mimo, vyhýbala se lidem, jak jen to šlo.
Jen díky rodině a své kamarádce jsem vše zvládala hned lépe. Pak nastala
konzultace s veškerými doktory, kde mi tedy bylo řečeno, že Martínek má
VVV ruky PHK, pravý rozštěp pravé ruky a k tomu také balanickou hypospadii
tzv. rozštěp penisu. Vše to bylo dost těžké, hlavně si připustit, že se to
stalo zrovna nám, ale časem si člověk říká, že na tom nejsme tak špatně, že nic
není tak hrozné a že naopak v dětičkách, které byly tak vymodlené, bude
aspoň něco jiného, než mají všichni. Tyto děti mají lepší vnímavost, lépe se
učí a rychleji vše zvládají, jsou moc šikovní a dávají to, co mají navíc,
najevo… Vím, že to není srovnatelné s jinými mnohem závažnějšími nemocemi,
ale i když je to na pohled méně viditelné, není to vždy lepší. Martínka čeká
v září první závažná operace a na dalších 20 let máme jasně dané, co
musíme podstoupit, je to plno narkóz, operací, rehabilitací, ale vše určitě
zvládneme nebo Martínek určitě a já se budu snažit být mu tou největší oporou,
i když si myslím, že to vše ponese lépe(jako všechny dětičky), než to neseme
my, maminky.
Naše operace budou trvat do dospělosti, každý druhý rok, co se týče ručičky a
asi třikrát kvůli hypospádii. Ale i přesto teď nelituji dvojnásobně, že jsem si
ho nechala a vybojovala, je to mé štěstí a miluji ho nadevše! A všem maminkám
můžu jen vzkázat, buďte silné, i když to hrozně bolí, ty naše dětičky nám za to
stojí J.
Fotografie pořídila Petra Trbolová .
Moc vám držím palce.
OdpovědětVymazat