Martínek

Martínek je dvouletý chlapeček s VVV ruky PHK - rožštěpem pravé ruky a balanickou hypospádií. Ale první, co každého napadne, když ho vidí je to, že je nádherný a naprosto úžasný kluk s tisíci rarášky v očích.

Jeho maminka nám napsala:

Jsem maminkou dnes skoro 2letého syna Martínka.

Když jsem se v listopadu 2009 dozvěděla, že jsem těhotná, byla jsem hrozně šťastná, bohužel to bylo v situaci, kdy mi to každý rozmlouval, jelikož jsme s otcem Martínka nebyli a já musela uvažovat, jak to vše zvládnu a udělám. Nakonec jsem se nedala a miminko si nechala, bylo to těžké, ale vše jsem vcelku zvládala. Všechny testy, ultrazvuky, vše, na co si člověk vzpomene, bylo dobré, první termín jsem měla 14. srpna a nikdy by mě nenapadlo, že by se nám mohlo něco stát. Rodit jsem šla po týdnu daného termínu tedy 21. srpna, byl to den, na který nikdy nezapomenu, celkově byl porod bez problémů, co se stalo po něm, bylo už horší. Martínek se narodil v 15:23, vše bylo za mnou a já se cítila tak hezky. Najednou ale čtyři sestřičky, které malého omývaly, hrozně zbledly a koukala jedna přes druhou. V tu chvíli jsem musela být snad mimo, jako první vás napadne, že miminko nedýchá, nebo snad to nejhorší, že to nepřežil. Pan doktor šel rychle zjistit, co se děje, chvilku si tam šuškali a mně to připadalo jako věčnost, když se pan doktor vracel, řekl mi: ,,Maminko, vše je v pořádku, máte krásného a zdravého chlapečka, ale chybí mu prstík na ručičce.“ To byl pro mě hrozný šok, ani jsem v tu chvíli nemohla brečet, nic, jen jsem ho chtěla strašně vidět. Pak když jsem si začala vše uvědomovat, bylo to hrozné, najednou jsem byla na vše sama a musela to oznámit okolí, což bylo ten den nemožné. Martínek byl tak krásné miminko, byla sem z něho fakt unešená, jak se říká, období po porodu jsem byla dost mimo, vyhýbala se lidem, jak jen to šlo. Jen díky rodině a své kamarádce jsem vše zvládala hned lépe. Pak nastala konzultace s veškerými doktory, kde mi tedy bylo řečeno, že Martínek má VVV ruky PHK, pravý rozštěp pravé ruky a k tomu také balanickou hypospadii tzv. rozštěp penisu. Vše to bylo dost těžké, hlavně si připustit, že se to stalo zrovna nám, ale časem si člověk říká, že na tom nejsme tak špatně, že nic není tak hrozné a že naopak v dětičkách, které byly tak vymodlené, bude aspoň něco jiného, než mají všichni. Tyto děti mají lepší vnímavost, lépe se učí a rychleji vše zvládají, jsou moc šikovní a dávají to, co mají navíc, najevo… Vím, že to není srovnatelné s jinými mnohem závažnějšími nemocemi, ale i když je to na pohled méně viditelné, není to vždy lepší. Martínka čeká v září první závažná operace a na dalších 20 let máme jasně dané, co musíme podstoupit, je to plno narkóz, operací, rehabilitací, ale vše určitě zvládneme nebo Martínek určitě a já se budu snažit být mu tou největší oporou, i když si myslím, že to vše ponese lépe(jako všechny dětičky), než to neseme my, maminky. Naše operace budou trvat do dospělosti, každý druhý rok, co se týče ručičky a asi třikrát kvůli hypospádii. Ale i přesto teď nelituji dvojnásobně, že jsem si ho nechala a vybojovala, je to mé štěstí a miluji ho nadevše! A všem maminkám můžu jen vzkázat, buďte silné, i když to hrozně bolí, ty naše dětičky nám za to stojí J.

Fotografie pořídila Petra Trbolová .