Petřík

Petřík je téměř roční chlapeček, co toho už má hodně za sebou. V bříšku rostl se svým bráškou Davídkem, který odešel mezi "andílky". Sám se narodil ve 28tt s váhou 1150g. Prodělal krvácení do mozku, má diagnostikvanou bronchopulmonální dysplazii a hluchotu. Je toho dost na jednoho maličkýho človíčka. Ale věříme tomu, že společně s rodinou všechno zvládnou, Petřík je totiž úžasný usměvavý, ale taky pěkně bojovný sluníčko.









Jeho maminka nám napsala:

Ráda bych se s vámi i já podělila o náš příběh.
Péťa přišel na svět ve 28.tt, vážil 1150g a měřil 38cm. Narodil se spolu s bráškou Davídkem, který nám,bohužel po 18 dnech odešel mezi andílky...
Mé těhotenství, i přesto že jsem čekala dvojčátka, probíhalo až na občasné tvrdnutí bříška bez komplikací. V den porodu mi opět tvrdlo bříško, tentokrát se ale přidaly i bolesti, které přes den neustupovaly a tak jsme s manželem jeli večer na pohotovost. Po prohlídce mi lékař oznámil, že rodím... Pak nastal šok a chaos, protože na převoz do perinatologického centra už prý nebyl čas a tak jsem jela rovnou na sál. Od té chvíle mám trošku okno. Vím jen, že jsem dostala děsnou zimnici, vůbec jsme nechápala, co se se mnou děje, všichni kolem mě lítali, píchali do mě hadičky a já se jen klepala a říkala si, že to není možný, že přece nemůžu ještě rodit...
Dodnes vlastně nevím, proč jsem rodila předčasně, placenta i plodová voda byly v pořádku, infekce v krvi taky nebyla prokázaná, takže mi nikdo nedokázal říci, co bylo příčinou.

Když jsem se probrala z narkózy, hned jsem se ptala, co je s klukama. Dozvěděla jsem se, že jsou v pořádku, stabilizovaní a že je chystají na převoz do Ústí nad Labem, odkud si pro ně jede sanita. Vidět jsem je ale již nemohla a jet tam s nimi také ne, protože jsem byla po císaři a prý se to ani nedělá...
A tak jsem zůstala sama v nemocnici s pocity, které pochopí jen ten, kdo to zažil. V břiše prázdno, děti nikde, život se mi ve chvilce obrátil vzhůru nohama. K údivu mému i sestřiček se mi již 2. den nalila prsa a mé rozporuplné pocity byly ještě horší, když nebylo komu ho dát... A tak jsem začala poctivě odsávat a uchovávat mlíčko, abych ho mohla dodávat do nemocnice, až začne Péťa baštit.

Již 3. den se u něj bohužel prokázalo krvácení do mozku 4. stupně, takže jsme se od lékařů dozvěděli, že pokud to všechno ustojí, tak vývoj do budoucna je nejistý, že je možné, že bude mít nějaké postižení, ale zda a jaké nám nikdo nedokáže dopředu říci, že budeme muset cvičit a že se časem uvidí, až jak se bude vyvíjet dál, ale že je tady pravděpodobnost i vážnějšího postižení...To jsem si ale nikdy nechtěla připouštět a snažila jsem se na špatné prognózy dopředu nemyslet.

Péťa nezvládal dýchat od začátku sám, proto měl 14 dní plicní ventilaci, potom CPAPík a ještě hodně dlouho potřeboval kyslíček do inkubátoru, protože jeho nezralé plíce to samy nezvládaly.
Ale on se statečně rval jako lev a tu nekonečnou horskou dráhu, kdy chvilku jsme byli dole, pak zase nahoře, nakonec zdolal.
Po třech měsících sondování se nám dokonce podařilo i první přiložení a pro všechny to bylo malý zázrak, když Péťa začal pít mlíčko ode mne a moje nekonečné odsávání bylo odměněno a prsa se nepustil dodnes...
Prošel si 3 nemocnice a pobyl si v nich celkem 137 dnů, když po 4,5 měsících jel domů měl 3610g a 54cm.

Nyní máme několik diagnóz- bronchopulmonální dysplazii a prodělané krvácení do mozku. Zrovna když jsem dopisovala tento příběh, se nám připsala další nová diagnóza a to hluchota. Ukázalo se, že Péťa vůbec neslyší, takže ho v nejbližší době čekají sluchadla a pokud mu nepomůžou, tak jsme již zařazeni mezi uchazeče o kochleární implantát. Je to pro nás čerstvá informace, takže sami nevíme, co všechno nás čeká... začínáme se učit znakovat, abychom měli možnost nějaké komunikace s Péťou.


Dnes je Péťovi 10 měsíců ( korigovaně 7), váží 6210 g a měří 62 cm, je stále plně kojený, začíná baštit zeleninku (moc mu zatím nejede), ovoce je o kapku lepší ale mlíčko je mlíčko...
Cvičíme doma Vojtovu metodu a máme obrovskou radost z každého krůčku, který udělá. Je to naše usměvavé sluníčko a velkej šikulka, dává si nohy do pusinky, brouká si a válí sudy na obě strany, takže se dostane všude kam chce, teď trénujeme na plazení a lezení. On na to ale brzo přijde, protože velikej stimul a lákadlo je pro něho starší sestřička, za kterou se stále točí a směje se na ni...
Jsem na něj moc pyšná, když si představím, s čím vším bojoval a ještě bojovat bude. Je moc šikovnej a celkově nám dělá velkou radost, jak všechno ten náš bojovníček zvládá...

Jak na tom ale Péťa bude, to se uvidí až časem. Čeká nás ještě spousta dřiny a slziček u cvičení, různých kontrol a vyšetření u lékařů, ale my pevně věříme, že to všechno zvládne tak jako doteď na 1* a bude z něj stále takto šikovnej a usměvavej kluk, protože jeho chuť do života, která z něj vyzařuje a krásné úsměvy, kterými nás obdarovává, nás naplňují sílou a štěstím.

Moc děkuji všem zúčastněným za podporu...

„Přítel není ten, kdo tě polituje, přítel je ten, kdo ti pomůže. ˝

Fotografie pořídila Jindra Krobová.