Honzíček

Honzíček - je roční chlapeček, který se narodil předčasně (29+4tt). Jeho příběh je příběh s krásným a šťastným koncem. Ovšem, než přišel na svět, jeho rodiče si prošli tím nejhorším, co rodiče může potkat. Jsme jim vděční, že se s námi o svůj příběh podělili a přejeme jim z celého srdce, aby už je čekaly jen samé krásné věci. Hodně štěstí!!





Jeho maminka nám napsala:

Než začnu psát náš příběh, chci poděkovat všem, co si ho přečtou celý, moc si toho vážím.
Je sice dlouhý, ale je pravdivý a nic z toho nejde nenapsat, protože už by to nebyl ten náš příběh.

S manželem jsem poprvé otěhotněla před 3 roky, na miminko jsme se moc moc těšili, ale v 18tt jsme utrpěli šok.
V 18tt mi praskla voda a já vůbec netušila, co se děje. Manžel mě okamžitě odvezl do nejmenované nemocnice, kde mi bylo sděleno, že tohle není možný, že to je nějaká blbost, že tohle se nestává, po UTZ vyšetření pan doktor tedy zjistil, že se to tedy asi stává, ale bohužel pro nás.
Tak si mě tam nechali a řekli mi, že je to moc brzo a že musím jen ležet a můžu jen na toaletu. Že se uvidí, co bude dál.
Na druhý den mi jiný doktor provedl další UTZ, při kterém mi řekl, proč nechodím, že už je to stejně jedno, že to nemá smysl, že tu není co zachraňovat!!
Podotýkám malý se měl čile k světu, jen mu chyběla bohužel ta důležitá voda.
A tak do mě hned začali dávat různé vyvolávací léky, tablety, kapačky a dokonce to zkoušeli ručně, ale malému se nechtělo ten boj vzdávat.
Den co den to samé, dokonce i odběry kvůli infekci byly negativní.

Po 14 dnech trápení v nemocnici, mě poslali do Brna na genetické vyšetření, na odběr plodové vody a choriových klků.
Vyšetření bylo v pořádku a malý byl neustále vitální, ale doktoři si se mnou nevěděli rady.
To každodenní utrpení, jak neví, co se mnou, a ty jejich komentáře, bych nikdy nikomu nepřála.
Vše jde přeci jen říci jinak a šetrněji.
Asi po měsíci ležení v nemocnici, toho měla i moje psychika dost a chtěla jsem jet na propustku domů. Měla jsem toho už až nad hlavu a nevěděla jsem, jak to všechno dlouho potrvá a co bude dál.
Takže se lékaři dohodli, že mě tedy propustí na víkend domů.
Strašně se mi ulevilo, že můžu jet tam, kde to mám ráda a kde jsem spokojená, prostě domů.
Ale byl teprve čtvrtek a ten den jsem cítila, že není něco v pořádku, že se něco asi děje.
Měla jsem ještě kontrolní UTZ před propuštěním na víkend.
A moje předtucha se naplnila, ono se opravdu něco dělo. Doktorka mi při vyšetření oznámila, že příroda to už vyřešila za nás.
Náš malý milovaný, svůj statečný boj prohrál. Ten den jsem spadla na samé dno, zahalil mě obrovský smutek a beznaděj.
Kdo neví nepochopí.

Manžel mi byl i přes svůj obrovský smutek, velkou oporou a za to si ho nesmírně vážím!
V pátek mi dali vyvolávací léky, které opět nezabraly a nevědělo se, co bude, tak mě tedy přeci jen pustili na víkend domů.
Doma jsem se trošku uvolnila, aspoň od té strašné nemocnice, ale ta bolest v srdci, ta nešla ničím utlumit, bylo to opravdu strašný.
Nic nebolí víc, než ztráta miminka.
A to jsem ještě vůbec netušila, co mě ten večer ještě čeká.
Leželi jsme s manželem v posteli, manžel už usnul únavou a mě ne a ne se podařit usnout.
Začala jsem mít totiž bolesti a vůbec jsem netušila, že začíná porod mého milovaného andílka.
Pořád jsem se snažila usnout, ale nešlo to.
Strašně jsem se bála, co mě čeká, člověk neví a ani netuší.
Asi ve 2 hodiny ráno se probudil i manžel a když mě viděl, tak jen řekl, „asi pojedeme, co?“
Souhlasila jsem a že si ještě odskočím a to bylo to jediné, to poslední, co jsem stihla.

Byl tu porod, tedy doktoři tomu říkají potrat.
Stačila jsem jen přeskočit do vany, mezi tím manžel volal do nemocnice, tam po telefonu nějak nechápali co se děje, tak manžel hovor ukončil a volal záchranku.
Než záchranka dorazila, bylo po všem, všechno jsem si musela zvládnout úplně sama,
protože manžel musel jít ukázat sanitce, kde bydlíme, jelikož to byla nová adresa.
Ten pohled už mi nikdo z hlavy nevymaže, protože jsem se musela dívat na své mrtvé miminko,
pak už jsem neměla sílu vůbec na nic!
Jen vím, že jsem byla oddaná úplně všemu a že jsem se strašně klepala.

Po tom všem utrpení jsem čekala asi jen tu lidskost, ale tu měli pouze jen u záchranné služby.
Jakmile mě dovezli do nemocnice, tak mě tam jedna nepříjemná sestřička chtěla nechat ležet na chodbě u výtahu s podvázanou pupeční šňůrou.
Na to jí paní od záchranky povídá, „to nemyslíte vážně, v tomhle stavu, vždyť je na propustce a má tady svůj pokoj a potom, co má za sebou??!!!“
Tak mě tedy znechuceně odvezla na pokoj, s tím, že ať si počkám, že doktor je u porodu.
No tak jsem tedy čekala, manžel tam hned dojel za mnou a nestačil se divit, ale nikdo se s ním nebavil. Tak byl tedy se mnou na pokoji a čekali jsme, až se mě někdo ujme.
Asi za 2,5 hodiny došla sestřička, že půjdu na vyčištění a dala mi jakýsi papír na podepsání ať si to přečtu, že času budu mít dost.
Hned po ní došla další a odvezla mě na sál, papír jsem pořád držela v ruce, ani jsem si ho nestihla přečíst, tak jsem poprosila tu jednu nepříjemnou sestru, ať to dá přečíst manželovi, že se na to necítím, tak se mi vysmála a řekla, že on tam nesmí, ale to jsem po ní ani nežádala, jen jsem chtěla, ať ho podá manželovi, ale šla vedle a s další sestrou se tam o mě bavily a náramně se tomu smály.
Chtělo se mi strašně plakat a už jsem chtěla mít vše za sebou a být konečně doma!!
Ani tu nebudu komentovat, co mi pak ještě řekla.
Povím jen to, že její chování, bylo naprosto neprofesionální.
Vůbec to, co se v té nemocnici dělo, bylo šílené a ani se tu k tomu nebudu vůbec vyjadřovat, protože by to bylo opravdu na dlouho a ani se tím nechci teď zabývat.
Když už mě vymodleně propustili domů, začala jsem se pomalu vyrovnávat s tím, co se stalo.

Jak šel čas, tak jsme začali s manželem uvažovat o dalším těhotenství, že snad už bude vše, jak má.
Asi měsíc před vánocemi jsem zjistila, že jsem opět těhotná, byli jsme šťastní!!
Začala jsem chodit i k jinému lékaři, protože jsem zjistila, že po prodělané operaci děložního čípku, který mi odebrali skoro celý, ještě před prvním těhotenstvím, jsem prý měla být více sledovaná a hlavně se prý jednalo o těhotenství rizikové.
Ale o tom se mi nikdo ani slůvkem nezmínil, proto mi prý asi odtekla plodová voda, že to prý ten čípek neudržel, že jsem měla být opatrná, no jo no, to jsou ty kdyby. Protože kdybych to věděla, nehnu se a nechodila bych do práce.

Tak jsme začali dojíždět do nám 100 km vzdáleného Brna.
Těhotenství probíhalo v pořádku, čípek plnil funkci tak, jak měl a my byli šťastní.
Dokonce jsme věděli, že budeme mít holčičku a moc jsme se na ní těšili.
Až do 23tt……..
V dubnu jsem se v noci vzbudila s pocitem odtékající vody,
v tom polospánku jsem si ještě myslela, že se mi to snad jen zdá, že se mi chce asi na malou,
ale po příchodu na toaletu, jsem zjistila tu krutou a nemilosrdnou pravdu, že mi zase odtéká voda!!
Vzbudila jsem manžela, který se mě snažil uklidnit, ať si ještě lehnu, že to třeba přestane, ale nepřestávalo to a já jsem cítila tu bolest na srdci a v hlavě jsme měla ty strašný myšlenky, co mě zase čeká!!
Vše se ve mně začalo svírat!!
Třepala jsem se tak, že jsem házela celou postelí, nevěděla jsem, na co mám myslet dřív.
Bylo to hrozný, hlavou se mi honily šílené myšlenky a hlavně otázka „PROČ??!!“

Po chvilce jsme tedy vyrazili do Brna, bylo půl jedné ráno. Cesta mi připadala věčná.
Na příjmu mi doktorka bohužel sdělila to, co už jsem věděla, jen jsem se snažila myslet na to, že to tak třeba není.
Ale bylo a vůbec jsem nechtěla procházet tím, čím už jsme si jednou prošli.
Jen jsme si říkali, že tohle snad ani není možný, aby se tohle opakovalo znovu.

Začal nový kolotoč, jenže s tím rozdílem, že tady by se už jednalo o záchranu miminka a měli jsme si dopředu rozmyslet, co bude, když by nastal porod, že ta rizika postižení jsou nemilosrdně vysoká.
S manželem jsme se tedy rozhodli, že to necháme na přírodě.
Nemohla jsem vůbec spát, takový pocit strachu a beznaděje, to bylo šílené, ty noci, ty dny, už jsem se bála všeho. Měla jsem v hlavě neskutečný zmatek.
Po týdnu hospitalizace, jsem začala mít večer kontrakce, ale začaly až po bolestivém vyšetření doktorem.
Co si o tom myslím, je zbytečné psát, protože to tak může být i nemusí, a bez důkazů je těžké se bránit.
Večer jsem zavolala manželovi, že už je to asi tady, ať raději brzo ráno dojede.
Ráno mě vzali na UTZ a na otázku při UTZ, jestli je malá živá, mi nikdo nic neřekl a okamžitě mě poslali na porodní sál, že rodím, že malé už je vidět hlavička.
To ještě stihl dojet manžel a být se mnou – naštěstí.
Než jsem se stačila rozkoukat a uvědomit si co se děje, tak jsem porodila.
Malou hned odnesli a nic nám neřekli.
Pak došel neonatolog a zeptal se, jestli jí mají oživovat, s manželem jsme byli domluvení, že to necháme na přírodě a taky to tak zůstalo.
Nechali jsme naší malinkou v klidu odejít a netrápit jí ani sebe.
Donesli nám ji, abychom se s ní mohli aspoň rozloučit. Byla malinká a byla moc krásná.
Nevíme proč se to opět stalo, na nic se nedošlo a o to víc to bolelo.

Toho špatného už na nás bylo víc než dost.

Po mém propuštění jsme se začali dávat opět do kupy a snažili jsme se oba vyhýbat otázkám od netušících, kde máme miminko. Bylo pro mě hrozné vyjít ven na ulici mezi lidi a potkávat známe tváře.
Měla jsem takový pocit prázdnoty, vše bylo tak nefér, pořád jsem to nemohla pochopit, hlavou se mi honilo všechno možný, proč zrovna my, proč se to muselo zase stát, prostě jsem v hlavě nosila jeden velký otazník.
Všude jsem viděla maminky s kočárky nebo s bříškem a já měla jen prázdnotu a velký smutek.

Po nějakém čase, jsme si říkali s manželem, že to ještě zkusíme, ale naposledy.
Ještě před tím jsem se dočetla o Zlínské nemocnici, že tam mají specializaci na patologické těhotenství a že jsou tam velice dobří.
Po telefonické domluvě s primářem gynekologie, jsme se dostavili na první schůzku.
Pan doktor byl velmi milý a vstřícný, domluvil nám paní doktorku, která se o nás začala starat a musíme říct, že její přístup a veškerá její snaha nic nezanedbat, bylo nad naše očekávání, byla a je opravdu perfektní doktorka. Je to velmi milá a lidská osůbka.
Po 5 měsících nespočetných různých vyšetřeních, jsme dostali povolení otěhotnět.

Strašně moc jsme se na to těšili, ale zároveň jsme se moc báli, ale řekli jsme si, že na to teď nesmíme myslet a že proto musíme udělat maximum.

Asi po měsíci a půl jsme zjistili, že čekáme dalšího mimíska.
Byli jsme opět štěstím bez sebe.
Začal pro nás jezdící maratón do 60 km vzdáleného Zlína.
Po první návštěvě, asi v 5tt, mi moje doktorka řekla, že miminko je zatím v pořádku.
Pak se asi na půl minutky odmlčela, bylo mi v tu chvíli hrozně, cítila jsem, jak mi buší srdce a začala jsem se bát, že se něco děje.
A to mi nebudete věřit, doktorka mi oznámila, že tam vidí ty srdeční akce dvě….ouha teda,
byl to pořádný šok.
Můj manžel tehdy se mnou nebyl a já na tohle teda připravená vůbec nebyla, kdo by taky byl.
Božínku, v hlavě jsem to měla hned jako v úle.
A tak jsem dostala i první fotečku našich miminek a při cestě domů jsme přemýšlela, jak to krásně oznámit manželovi.
Pěkně jsem si zavařila mozek, protože jsem tohle nečekala, byl to šok a nevěděla jsem jak se s tím poprat, jak to vstřebat.
Dojela jsme za manželem a ukázala jsem mu fotečku a čekala jsem na jeho reakci.
Byl docela pohotový, řekl mi „ co to je, ty dvě tečky?“ , to už jsem se mu ani nemohla podívat do očí, začala jsem plakat a on mi povídá „to jsou tam jako dvě?“
Na to jsme mu řekla, že ano, že teda nevím, jak tohle zvládnu, že to ten čípek nemůže přeci vydržet a začala jsem panikařit, pořád jsem nemohla udýchat, že budeme mít dvojčátka.
Bála jsem se, že se zase něco stane, že to nezvládne moje tělo.
Nikdo totiž nedošel na to, proč se to všechno vůbec děje, pro lékaře jsme byli oba naprosto v pořádku.
A po tom všem, co jsme měli za sebou, bylo logické, že se moc bojíme.
Ale manžel se mě snažil uklidnit, že to zvládneme a povedlo se mu to.
Na druhý den ráno, jsem to všechno vstřebala a začala se na miminka těšit.

Doktorka mě při další návštěvě potvrdila dvojčátka jednovaječná, takže pro mě ta horší varianta.
Pak mi ještě řekla, ať zatím nic neplánujeme, že se někdy stane, že se jedno dvojčátko vstřebá.
Ale jako bych tušila, že to tak nebude a taky nebylo, mimískům se dařilo a rostli do krásy.
Doma jsem nic nedělala, poctivě jsme ležela a odpočívala a šetřila se a stála jsem si za tím, že nic mi neuteče, že prostě udělám vše proto, aby to dopadlo dobře.
Brala jsem i nějaké léky, dostala jsem je pro jistotu.
Jezdili jsme na každičkou kontrolu, která vždy dopadla dobře, ale před ní jsme měli samozřejmě vždy srdce v kalhotách.
Musela jsem jezdit i do hematologické ambulance, pro větší klid jsem si musela píchat i Clexane.
Jezdili jsme na prohlídky často, jak na hematologii, tak na gynekologii i na velké kontrolní UTZ.
Nebylo mi nijak zle, bříško nebylo ani moc velké, moc jsem nenabírala, bylo mi fajn, chutě jsem měla na maso a uzeniny, takže jsem si začínala uvědomovat, že to budou asi kluci. Při prvním těhu to bylo to samé a při malé to byly chutě zase na sladké, takže jsem si byla docela jistá tím, co jsem si myslela.
A taky to tak i bylo, na UTZ mi oznámili, že jsem měla pravdu, že čekáme dva chlapečky.

Den za dnem jsme měla strach, ale pořád jsem se snažila držet se v klidu, abych to na ty prďůsky nepřenášela.
A tak jsme společně bojovali den za dnem.
Strach a radost se střídali.
Ve 23tt mě doktorka poslala do nemocnice na preventivní pozorování.
Ležela jsem tam asi týden, když bylo vše v pořádku, pustili mě domů.
Bříško se začalo ukazovat víc a víc a každým dnem to bylo pro mě náročnější.
Pohyby jsem měla asi od 20 týdne a bylo to strašně krásný.
Kluci si tam krásně rostli a já trpěla, ale krásně trpěla.
Spát už jsem ani nemohla, jen jsem seděla a usínala únavou v sedě, protože už mi nic jiného ani nezbývalo.
Jak bříško rostlo, můj pohyb začínal být ve fázi batolete.
Pak už jsme jen ležela a jezdila na různé kontroly a užívala si kopanců a různých akrobatických kousků našich milovaných.
Přes internet jsem nakoupila co se dalo, abych byla připravená na naše dva poklady Kubíčka a Honzíčka.
Tak moc jsme se těšili, jak si spolu budou kluci hrát, jaká s nimi bude sranda, že to bude krásný, jak tu budou s námi.
Taky jsme samozřejmě věděli, že to budou i starosti, ale moc jsme se na ně těšili.
Vše bylo v naprostém pořádku, veškerá vyšetření, vždy jsme byli šťastní, že je vše ok, až do naší další kontroly, do naší poslední kontroly ve 29+4 tt, dle UTZ 31tt.

Po UTZ vyšetření prvního plodu „Honzíka“ bylo vše tak jak má, po vyšetření druhého plodu „Kubíka“ už bohužel nee.
Pani doktorka nám s lítostí oznámila, že Kubíček je bez srdeční akce a že je jí to moc líto.
Jak nám bylo, to tu asi nemusím vůbec psát, každý si asi domyslí.
Protože ta ukrutná bolest nejde ani popsat.
Takovou bolest jsem snad nikdy nezažila, vše se ve mně sevřelo a když jsem viděla manžela, jak má v očích slzy, bylo to něco nepopsatelného.
Vůbec jsme nevěděli, co nás čeká, měli jsme oba v hlavách takový zmatek, bylo to šílené.
Tohle jsem opravdu nečekali.

Hned mě hospitalizovali a začal nám další kolotoč plný nervů.
Vůbec jsme netušili, co bude dál, co bude s naším miminkem, jestli to vůbec přežije a když ano, jestli bude v pořádku, byli jsme jeden velký uzel nervů.
Původně jsme měla naplánovaného císaře na druhý den ráno, ale pak se najednou otevřely dveře a už ani nevím, kdo tam všechno došel, ale doktoři mi oznámili, že jdu za chvilku na sál, aby aspoň zachránili to jedno miminko a hlavně mě, abych nedostala infekci.
Snad to tak bylo pro nás lepší, že jsme oba nemuseli trávit noc plnou strachu a beznaděje.

Ten den bylo 2.11. svátek všech svatých a nám se narodil císařským řezem, náš vytoužený mimísek jménem Honzíček.
Vážil pouhých 1358g a měřil 39cm, ale byl tu a to bylo pro nás to nejkrásnější a nejdůležitější.
Byl malinký, byl nádherný a to hlavní bylo, byl náš!

Než jsem se probrala z narkózy, podvědomě jsem vnímala hlas manžela, jak mi pořád říkal, že Honzíček je v pořádku, že je živý a krásný.
Dostavila se malá, ale krásná úleva, protože jsem se bála vůbec probrat.
Manžel ho viděl hned, já ten den jen na fotce a druhý den už naživo.
Vidět ho a sáhnout si na něj byl ten nejúžasnější pocit!!!
Byl tak krásný, tak malý, tak bezbranný.
Po zákroku jsem měla šílené bolesti, ale s myšlenkou že je ze mě MAMINKA, mě přestalo všechno jakoby bolet. Měla jsem jediný cíl, aby to malý všechno zvládnul a my společně s ním. A kromě doktorů a sestřiček, kteří se o něj krásně starali, tak jsme tu byli my, JEHO RODIČE, abychom mu v této nelehké situaci pomohli a byli tu vždy pro něj a aby věděl, že tu jsme.

Na druhý den jsem se hned pustila do odstříkávání mléčka, aby měl jen to nejlepší od maminky, sice to šlo pomalu, ale šlo.
Byla jsem rozhodnutá udělat cokoliv pro naše dítě!
On když si totiž člověk projde tím vším, co my, tak se divím, že jsem nějaké mléčko vůbec měla.

Tu obrovskou vnitřní bolest, jsem se snažila ze sebe vytlačit, abych to nějak nepřenášela na malého, byl to pro mě obrovský boj.
Mít totiž radost z narození miminka a zároveň smutek, to je naprosto nemožná kombinace.
Za chvilku jsem mu nosila mléčka dost.
Malýmu se dařilo docela dobře, neměl nějaké velké trable, jen se mu nechtělo samotnému moc dýchat. Neměla jsem píchnuté kortikoidy, stihli jsme jen jedny, protože jsem šla za půl hodinky na sál, tak proto asi ty potíže.
Když jsme tam jednou volali, tak nám sdělili, že jeho stav se zhoršil a že ho budou muset dát na plicní ventilaci, bylo šílené to slyšet, začínalo se mi srdíčko svírat hrozným strachem a bolestí.
A pokaždé, co zazvonil telefon, jsem umírala strachy, že by se mohlo něco stát, ale to jsem si nechtěla nikdy připustit.
Než jsme šli lehnout, tak jsme tam ještě museli zavolat, protože bychom ani neusnuli a doktorka nám sdělila, že malého ani na ventilátor nedali, že si to všechno pěkně zvládnul sám. To byla pro nás ta nejkrásnější zprávička před spaním.
Jezdili jsme za Honzíkem každý den, manžel tak často nemohl, ale já jsme tam byla a chtěla jsem mu dát najevo, že nás tu má a že jsme tu jen pro něj, hladila jsem ho a šeptala mu ať bojuje, že ho tu potřebujeme.
A ukázalo se, že je to neskutečný bojovníček a že měl obrovskou vůli tu být.
Byl jen CPAPU a dařilo se mu moc dobře.
Asi pátý den mi ho dali na klokánkování, byl to přenádherný a překrásný pocit držet ho a mít ho u sebe!!

Mléčko si vcelku toleroval, asi půl dne měl žloutenku, pak měl i jakousi infekci, dostal nějaká antibiotika, asi 2x dostal transfůzku, ale pořád tu byl a dařilo se mu lépe a lépe.
Krásně přibýval na váze a po 10 dnech strávených na JIP, ho přeložili na oddělení intermediární péče IMP o patro víš, pro nás to bylo o krok vpřed.
Malému se dařilo krásně, ale ten strach z toho, co se může všechno stát, tu byl pořád.
Ten, kdo tohle zažil, tak určitě chápe a dokáže si představit, jaké jsou ty pocity smíšené.

Pak byl už tak silný, že jsme mohli i kojit a malému to šlo a dokonce se mu to i líbilo.
Bohužel mléčko mi vydrželo jen do února, pak jsem o něj přišla, ale dobré tři měsíce. Oplakala jsem to sice, protože jsem ho chtěla kojit co nejdéle, ale to nejdůležitější dostal a to je moc dobře.

Jezdili jsme pořád za ním, volali jsme, kdyby něco nového, a společně jsme věřili, že to bude všechno dobré.
Byl to neskutečný boj s něčím, o čem jsme ani netušili, jaké to je a jaké to vůbec být může.
Byly to samé kroky do neznáma, ale Honzík nám ukázal, že něco tak malého, dokáže být tak neskutečně silné!! Prý tam hodnější miminko neměli a o jeho statečnosti tu asi nemusím nic psát, pro nás je to ten největší bojovník na světě.
Pak ho dokonce přendali do postýlky s vyhříváním, to jsme se skoro blahem počůrali, když jsme ho tam drobečka viděli.
Byl tak krásný, šmudlíček náš, dělal nám jen samou radost.

6.12. mě přijali na pokoj, chodila jsem za ním po 3 hodinách nebo jak mi sestřičky řekly, byla jsem štěstím bez sebe, jak mu to všechno krásně šlo.
A 10.12. už jsme byli spolu na pokoji, jako maminka a miminko!!
Tatínek za námi jezdil, co to šlo, a pak přišel náš očekávaný den D, odjezd domů.
Bylo to jako na houpačce, jednou dole a jednou nahoře, ale náš miláček ukázal, že tu prostě chce být. A tak 16.12., po 44 dnech, jsme jeli domů.
A jaké byly naše vánoce?? No přeci ty nejveselejší!!
Byli jsme všichni doma a spokojení!!

Následovaly kontroly a různá vyšetření, ale všechno bylo v naprostém pořádku, ani jsme moc nemuseli cvičit. Je to náš andílek.
Od 4 gestačního měsíce , jsme jezdili na plavání kojenců ve vaničkách, je ták šikovný, že už jsme i pod vodou a po 7 lekci jsme ve velkém bazéně, vodu miluje a ani nebyl nikdy nemocný….klep, klep, klep!!
Po neurologické stránce je v pořádku a na neonatologii ho berou, že je dokonce i dopředu.

Co se narodil, tak je to to nejhodnější a nejšikovnější miminko …teda u nás na 100%!
Nikdy neplakal, v noci jsem ho musela dokonce i budit, aby se napapal.
Papal krásně a všechno, v půl roce gestačně, měl 9 kg.
Spinkáme od 19h. do 7h.
Ale to, co je pro nás asi to nejdůležitější, je to, že je zdravý, nemá nic, co by ho nějak omezilo nebo že by byl jako nedonošený, je to prostě úplně normální miminečko a to je pro nás to největší štěstí a dar.
Máme za sebou špatnou etapu života a ty jizvy na srdci už nikdo nikdy nesmaže, ale je tu tenhle poklad a my musíme nechat smutek až na jindy, aby to ten malý neucítil.
Ale jsou chvilky, kdy mě přepadne obrovský smutek a pláču, ale snažím se být moc silná, ale někdy to prostě holt nejde.
Budou nám ti naši andílci vždycky chybět, ale musíme jít dál a žít to naše velké štěstí.

Malý se vše snaží dohnat a taky mu to krásně jde, jsem na něj nesmírně pyšná, za to, co dokázal a za to, jak se se vším popral.

Takže to špatné jsme si snad už vybrali a bude už jen dobře.

Mám krásného a zdravého syna, nejbáječnějšího mužského a to je pro mě nadevše.

Za to, že Honzíčka máme, vděčíme doktorce Grossmannové a za jeho záchranu vděčíme neonatologii ve Zlíně, panu primáři Mackovi a jeho profesionálnímu týmu. Opravdu tam dokázali, že jejich práce se dělá srdcem a my si toho nesmírně vážíme a vždy je jezdíme rádi navštívit.

Přejeme všem krásný den, maminka Lenka, tatínek Jenda a jejich to nejcennější, syn Honzík.

Tento příběh jsem napsala s velkou bolestí v srdci, nechtěla jsem si to zase všechno připomínat, ale musela jsem, protože ho chci věnovat těm našim andílkům, co tu být s námi nemůžou, MOC NA NĚ MYSLÍME A MOC JE MILUJEME!!


Fotografie pořídila Pavlína Bell.