Eliška

- dnes roční holčička narozená ve 28tt s porodní váhou 600g. Zdá se vám stejně (jako mně) neuvěřitelné, že původně tak maličké miminečko je dneska taková šikulka??? A je. Je neskutečná!! Vývojově odpovídá korigovanému věku. Podle posledních vyšetření má zrak i sluch v pořádku. Co se týče dalšího zdravotního stavu - na postraních tepnách mozečku má drobné zvápeněné jizvičky (důvodem bylo málo kyslíku po porodu, v budoucnu by to nejspíše mělo ovlivňovat jemnou motoriku, projevit se to může např. až ve školce, škole, kdy bude mít problémy se zapamatováním a soustředěním se.) a pak má Eliška hydronefrózu 1. stupně u obou pánviček. Žádné další zdravotní komplikace a nemoci nebyly zjištěny.
Za mě osobně - je to zázrak. Zázrak přírody, zázrak medicíny, obrovská dřina a snaha Elišky a její rodiny.



Její maminka nám napsala:

Koncem roku 2009 konečně došlo k očekávanému zpoždění a na těhotenském testu jsem objevila dvě slabé čárky. Tiše jsem se radovala a plná dojmů šla hned následující den ke své gynekoložce. Ta mě vzhledem k silným bolestem v podbříšku nechala v pracovní neschopnosti. Bohužel v děloze nebylo nic vidět i přes zvýšené Hcg v krvi. Po týdnu stráveném v bolestech a bezesných nocí jsem šla na kontrolu, Hcg sice rostlo, ale jelikož v děloze nebyl stále vidět žádný váček, má gynekoložka mně vypsala doporučení do fakultní nemocnice Hradec Králové, kam jsem se ještě týž den měla dostavit s podezřením na mimoděložní těhotenství. Když mě tam hospitalizovali, všechny sestry mně skládaly „poklony“ jak jsem statečná, že ani nepláču. Nechtěla jsem mluvit a vysvětlovat jim, že všechny slzy jsem už vybrečela před nástupem do nemocnice a teď už nemám ani co plakat. Byla jsem jak tělo bez duše. Odpoledne jsem šla na svůj první operační zákrok v mém životě. Pamatuji si jen tu strašnou zimu a jak jsem se celá klepala, zimou či strachy? Byla provedena laparoskopie a po probuzení na pokoji mi lékař sdělil, že se o mimoděložní těhotenství nejednalo a budu dál sledována na jejich oddělení. Za dva dny po zákroku se v děloze objevuje gravidita a i když neodpovídá o 2 týdny můj pocit beznaděje vystřídá pocit štěstí. Těhotenství bylo potvrzeno.
Přesně za měsíc bylo vidět bijící srdíčko, já obdržela těhotenskou průkazku, triple testy byly negativní a stejně tak i vyšetření cukru, i když jsem za půl roku přibrala 20 kg.
15.6.2010 v 4.00 ráno jsem se probudila a cítila teplou tekutinu mezi nohama. Otočila jsem se na manžela, zatřásla s ním, aby se probral a vyslovila větu: „Honzo, mně asi praskla voda“. Vstala jsem a pomaličku došla do koupelny, v tom manžel vyletěl z postele a už na mě volal, že to není voda, ale krev. Trochu jsem se osprchovala, oblékla se, naházela během minuty základní věci do igelitky, protože ve 28 týdnu těhotenství jsem ještě tašku do porodnice sbalenou neměla a zpětně jsem zahlédla tu spoušť v posteli a krvavou stopu, která určovala mou trasu do koupelny. Manžel nastartoval auto a vyjeli jsme opět do fakultní nemocnice Hradec Králové, která je asi 15 km od našeho bydliště. Byli jsme tam za 8 minut a i přes tak krátkou dobu mi cesta připadala nekonečná. Seděli jsme oba tiše jak přibití, hlavou se nám točily všechny hrůzné myšlenky co bude dál. Na přijmu mě vyšetřovali hodinu a půl, při ultrazvucích se vystřídali 3 doktoři a následně mě přesunuli na JIP. Závěr byl takový, že se miminku v bříšku vůbec nelíbí, jeho růst se zastavil přibližně před 4 týdny, není vyživováno, tak jak by mělo, jelikož pupečník je přiškrcený. Nulové toky v placentě a málo plodové vody byly dalším důvodem proč těhotenství ukončit. Na jednu stránku jsem byla ráda, že se děťátko takhle ozvalo, dalo o sobě vědět, že u maminky už být nemůže, protože i podle doktorů by v brzké době zemřelo. Začali mně píchat kortikoidy, aby se dotvořily plíce. Sotva jsem se nechtíc smířila s tím, že se něco děje, přede mnou bylo rozhodnutí zda porodit přirozeně či císařským řezem. Podle podrobného ultrazvuku by mělo miminko mít něco kolem 600 g a být koncem pánevním. Nezapomenu na slova jedné lékařky: „Pokud by jste byla moje dcera, radila bych vám porodit dítě přirozeně, s největší pravděpodobností se narodí mrtvé, vy nebudete mít žádnou jizvu na děloze a tím pádem i větší šanci znovu a rychleji otěhotnět než po císařském řezu“. I když jsem chtěla rodit přirozeně, celé těhotenství jsem se na porod připravovala a „těšila se na něj“, po zvážení všech pro a proti jsem se rozhodla pro císařský řez – tu nejšetrnější možnost pro naše miminko a zároveň pro mou psychiku, protože pokud tohle dopadne dobře, budeme potřebovat ještě hodně sil, já i to malé. Když mě pediatři seznamovali s čím vším se můžeme u dítěte setkat, s jakými postiženími, bedlivě jsem je jedním uchem poslouchala, ale zároveň vypouštěla informace druhým ven, nechtěla jsem si připustit, že něco takového se může stát nám a pokud ano, má to tak být, nic s tím neuděláme, nic nezměníme. 16.6.2010 v 12.30 začíná příprava na můj druhý operační zákrok, tentokrát žádná zima, žádné klepání těla, strach jsem potlačila, protože teď musím být silná! Hodně mi k tomu pomohla smska, kterou jsem dostala ráno od manžela:

Ach vy moje sluníčka, líbal bych vás na líčka.
Je mi strašně smutno a jen na vás myslí moje hlavička.
Snad to bude dobrý a vše se spraví,
Přeju si, abychom byli tři a všichni zdraví.
Držím všechny pěstičky, ať mám odpoledne dvě zdravý holčičky.

V 13.00 ještě při vědomí, natřená dezinfekcí a oblepená čekám až přivezou pediatři domeček pro naši holčičku. Začínají provádět císařský řez a v 13.11 je Eliška na světě. Má 600 g a honem s ní na dětskou kliniku. Protože jsem byla pod celkovou narkózou, probudila jsem se na JIP ještě celá omámená, přišel za mnou manžel a sdělil mi, že máme Elišku, krásnou Elišku, že se za ní byl podívat a je hrozně droboučká. Hned druhý den mě za ní odvezl. Hrozně jsem se bála toho jak bude vypadat. Četla jsem v různých knížkách, že se mamince po porodu děťátko obvykle nelíbí, protože je ještě celé zmuchlané a má i jinou barvu kůže, ale takhle malé miminko jsem nikdy neviděla, ani v knížkách, ani v televizi, ani na internetu. Neznala jsem nikoho, kdo by tak malé miminko měl. Když jsem poprvé přistoupila k inkubátoru a podívala se do něj, na jemňounké chlupaté dečce ležel malý „stáhnutý králíček“ - naše Eliška. Byla tak snědá.., přes CPAP jsem zahlédla jen kousek pusinky a bradičky, už v ten okamžik se mi zdála nádherná a celá po tatínkovi. V mém životě byla najednou každá minuta důležitá a vzácná, během chviličky se Elišky stav mohl vážně zhoršit a já byla za každou další minutu vděčná. S manželem jsme si připadali jak na kolotoči, jednou jsme byli nahoře, když jsme poprvé slyšeli Elinky pláč, když na nás otevřela oči, vyplazovala jazýček nebo se na nás usmála a jednou zase dole, když dostala infekci kvůli zanícené nožičce, když měla nadmuté bříško a špatně se vyprazdňovala, když měla problémy s dýcháním a museli ji zaintubovat. Naštěstí těch dnů, kdy se kolotoč s námi zastavil nahoře bylo za celý ten Eliščin pobyt v nemocnici mnohem více než těch špatných. Jako „pravá“ máma jsem se mohla cítit až 24.7., kdy jsem si Elišku mohla poprvé pochovat. Držela jsem ji v náručí asi půl hodiny, nehýbajíc se, abych tomu drobečkovi něco neudělala. I když Eli v tu dobu vážila jen 1200 g, ještě další dny mě bolela ruka jak byla namožená. Můj pocit mateřství byl zesílen 12.8., kdy jsem naší holčičce dala první pusinku a i když to bylo až skoro dva měsíce po narození, byl to ten nejkrásnější pocit jaký jsem zažila. 20.8. jsme jako obvykle stiskli zvonek JIP, kde nám bylo sděleno, že Eliška už u nich neleží. Přesunuly ji na intermediální oddělení. Elišku už jsem si mohla i přebalovat a i když to v inkubátoru pro začínající maminku nebylo úplně lehké během pár dní jsme měli natrénováno. 24.8. jsem poprvé Elišku přiložila k prsu, ty dny a noci neustálého odstříkávání stály konečně za to. I když první den nevypila nic, další den už to bylo 8 ml, třetí den 28 ml, čtvrtý 36 ml a každé další kojení bylo úspěšnější a úspěšnější. 30.8. jsem nastoupila do nemocnice na oddělení matek a docházela za Eliškou na intermediál, hned následující den ji ale přesunuli na oddělení nedonošenců do postýlky a já se mohla nastěhovat za ní. Měli jsme pro sebe malý útulný pokojíček a celodenní starání se o Eli bylo pro mě odměnou za ty 2,5 měsíce každodenního dojíždění. Začali jsme cvičit Vojtovu metodu. První chvíle s rehabilitační sestrou pro mě byly vždy utrpením, plakala jsem nad naší holčičkou, i když jsem věděla, že ji nic nebolí a je to pro její dobro. Spolu jsme v nemocnici strávili celkem 10 dní. Možná bychom šli domů i dříve, kdyby Eliška nezačala stávkovat s jídlem. Plné kojení i v noci pro ni bylo tak namáhavé, že nevypila svoji dávku a začala hubnout. Postupně jsme přešly na krmení lahvičkou a já byla opět u svého známého odsávání. Ale co, na kamarádku odsávačku jsem si zase rychle zvykla a i díky ní jsme byly 9.9.2010 propuštěny domů s váhou 2240 g.
Na poslední kontrole vážila Eliška 6 kg a měřila 62 cm. Je jedna z mála, která v 10 měsících zdesetinásobila svoji porodní váhu a vyrostla od porodu jednou tolik. Za to patří velké dík samozřejmě lékařům a sestrám ve fakultní nemocnici v Hradci Králové, celé mé rodině, která při nás stála, manželovi, který mi dodával sílu, podporoval mě a utěšoval v těžkých chvílích a největší dík Elišce, která tu s námi chtěla být, bojovala a svůj první a největší boj vyhrála.


Fotografie pořídila Lenka Filová.



Pořízené fotografie zpracovala Iri Dvořáková do nádherných scrapů