pátek 19. října 2012

Amálka a Pepíček



Amálka a Pepíček jsou téměř rok a půl "stará" dvojčátka, narozená ve 24tt s porodní váhou 610 g a 655 g. Je neskutečné, jak malicí byli a jací úžasní bojovníci to jsou!




Jejich maminka nám napsala:


Jsem maminkou předčasně narozených dvojčátek, Amálky a Pepíčka. Ráda bych naším příběhem povzbudila všechny ostatní rodiče a jejich okolí, kteří se dostanou do této nelehké situace.
Mé těhotenství bylo od začátku rizikové. Když po třech měsících pominuly velké nevolnosti a já začala konečně relativně normálně fungovat, sdělila mi lékařka na běžné kontrole, že mám velmi zkrácený čípek a musím ihned do nemocnice. Na příjmu mě ihned připravila mladá lékařka na to, že to asi nedopadne a nechali mě ležet na přípravném pokoji porodního sálu. Vedle se rodily děti a já se pořád ujišťovala, že o ty své nepřijdu, že to takhle nesmí skončit. Po týdnu čekání na pooperačním oddělení jsem povýšila na rizikové oddělení. Sdílela jsem pokoj s maminkou dnes už šestiletého, zdravého, krásného Gustíka, který se narodil ve
24. týdnu. Vyprávěla mi celý svůj příběh, celé čtyři měsíce v nemocnici, téměř týden po týdnu a já tenkrát netušila, že mi tím poskytla tu největší psychickou oporu.
I přes velkou snahu lékařů se mé těhotenství kvůli opakovaným infekcím a téměř neznatelnému čípku nepodařilo udržet, takže jsem jednou v noci skončila opět na tom porodním sále, kde mě před měsícem přijímali. Na otázku: „Budete chtít, abychom se pokusili zachránit děti?“ nikdy nezapomenu. Bylo to totiž 23 + 6, takže pod oficiální hranicí. Podali mi první dávku kortikoidů na urychlení vývoje miminek a snažili se utlumit kontrakce, což se na pár hodin podařilo. Druhou dávku kortikoidů už jsme nestihli. Amálie přišla na svět první s porodní váhou 610 g, Josef o minutu později s 655 gramy. A začal jejich boj o život.
To, že jsou velcí bojovníci, nám dokazovali od začátku. První dny jsou vždy kritické a naše děti to zvládly skvěle. JIRP u Apolináře se tak stal na delší dobu naším druhým domovem. Bohužel ne všechno pokračuje tak dobře, jak to ze začátku vypadá a postupně přicházely komplikace, které s extrémní nedonošeností souvisejí. Pepíček musel podstoupit chirurgické uzavření tepenné dučeje, protože jeho tělíčko si s tím samo nedokázalo poradit. Za 3 dny po operaci Pepíčka přišla další rána, Amálka měla infekci v bříšku a střevo, které bylo neskutečně tenounké, v jednom místě prasklo. Následovala akutní operace a od té doby měla Amálka tenké střevo ukončené stomií. Amálka se ukázala jako velká bojovnice a s nekrotizující enterokolitidou se porvala jako lvice. Za několik dní mohla dostávat opět po    mililitrech mléko a spadl nám jeden velký kámen ze srdce, když vyšla i stolice. Aby pak mohlo dojít k opětovnému spojení střeva, musela dostávat do zadečku ještě klyzma z mateřského mléka, aby tlusté střevo nezahálelo a bylo také vyživované.
Kvůli těmto komplikacím jsme nemohli děti hned klokánkovat, ale i to, že jsme u nich seděli, postupně se zapojovali do péče o ně, nám, a věřím i dětem, dávalo hodně. Já jsem si zakázala u dětí brečet, protože jsem věřila, že potřebují maminku pozitivně naladěnou. Samozřejmě jsem tajně záviděla všem těm maminkám, které mohly svoje drobečky klokánkovat, ale věděla jsem, že i my se jednou dočkáme. Ten krásný den přišel po 4 týdnech s Pepíčkem a kdykoliv to šlo, tak jsme si to spolu užívali. Na Amálku jsem musela ještě tři týdny počkat, ale už vyškolená od Pepíčka jsem si s ní mohla klokánkování užívat od první minuty. O víkendech se mohl do chování zapojit i manžel, takže jsme trávili první společné chvilky jako celá rodina.
Na poslední měsíc jsem byla přijata k dětem do nemocnice, abych se o ně mohla starat téměř nepřetržitě a zvládla veškerou péči o ně. Amálka stále neměla termín na uzavření střeva v Motole, takže už v porodnici jsem se naučila stomii ošetřovat a museli jsme to takhle doma zvládnout ještě měsíc po propuštění. Děti strávily u Apolináře celkem 111 dní. Vyfasovali jsme nekonečně dlouhé propouštěcí zprávy a hurá domů! Začátkem října už mohla jít Amálka na zanoření stomie. Střevo se krásně zhojilo, tak šlo spojit bez větších ztrát. Opět začalo přidávání stravy po mililitrech, ale Amálka vše zase bravurně zvládla, takže mohla jít za týden domů. Od té doby si užíváme rodinného života na 100%. Samozřejmě musíme stále navštěvovat specializované poradny, cvičit dechovou rehabilitaci, ale to je v porovnání s tím, co jsme zažili, to nejmenší.
 Za pár dní bude dětem korigovaný rok. Měří 75 cm a váží 9 kg. Rádi si spolu hrají i se škádlí, objevují nové věci, povídají si. Amálka už zvládá samostatnou chůzi, Pepíček ji během pár dní dožene. Ve vývoji plně odpovídají svému korigovanému věku, v něčem jsou i napřed.
Přeji všem, které stihl stejný nebo podobný osud, hodně sil, naděje, štěstí a zdraví, jako se dostalo nám.


P. S. Tímto bych chtěla poděkovat celému týmu lékařů a sester neonatologie u Apolináře, bez nichž bychom tento příběh se šťastným koncem neměli šanci napsat.

Fotografie pořídila Gabriela Kutalová






1 komentář:

  1. Jsou nádherní a velcí bojovníci. Kéž přinášejí rodičům spoustu radosti.

    OdpovědětVymazat