Amálka a Pepíček jsou téměř rok a půl "stará" dvojčátka, narozená ve 24tt s porodní váhou 610 g a 655 g. Je neskutečné, jak malicí byli a jací úžasní bojovníci to jsou!
Jejich maminka nám napsala:
Jsem maminkou předčasně narozených
dvojčátek, Amálky a Pepíčka. Ráda bych naším příběhem povzbudila všechny
ostatní rodiče a jejich okolí, kteří se dostanou do této nelehké situace.
Mé těhotenství bylo od začátku
rizikové. Když po třech měsících pominuly velké nevolnosti a já začala konečně
relativně normálně fungovat, sdělila mi lékařka na běžné kontrole, že mám velmi
zkrácený čípek a musím ihned do nemocnice. Na příjmu mě ihned připravila mladá
lékařka na to, že to asi nedopadne a nechali mě ležet na přípravném pokoji
porodního sálu. Vedle se rodily děti a já se pořád ujišťovala, že o ty své
nepřijdu, že to takhle nesmí skončit. Po týdnu čekání na pooperačním oddělení
jsem povýšila na rizikové oddělení. Sdílela jsem pokoj s maminkou dnes už
šestiletého, zdravého, krásného Gustíka, který se narodil ve
24. týdnu. Vyprávěla mi celý svůj
příběh, celé čtyři měsíce v nemocnici, téměř týden po týdnu a já tenkrát
netušila, že mi tím poskytla tu největší psychickou oporu.
I přes velkou snahu lékařů se mé
těhotenství kvůli opakovaným infekcím a téměř neznatelnému čípku nepodařilo
udržet, takže jsem jednou v noci skončila opět na tom porodním sále, kde
mě před měsícem přijímali. Na otázku: „Budete chtít, abychom se pokusili
zachránit děti?“ nikdy nezapomenu. Bylo to totiž 23 + 6, takže pod oficiální
hranicí. Podali mi první dávku kortikoidů na urychlení vývoje miminek a snažili
se utlumit kontrakce, což se na pár hodin podařilo. Druhou dávku kortikoidů už
jsme nestihli. Amálie přišla na svět první s porodní váhou 610 g, Josef o
minutu později s 655 gramy. A začal jejich boj o život.
To, že jsou velcí bojovníci, nám
dokazovali od začátku. První dny jsou vždy kritické a naše děti to zvládly
skvěle. JIRP u Apolináře se tak stal na delší dobu naším druhým domovem.
Bohužel ne všechno pokračuje tak dobře, jak to ze začátku vypadá a postupně
přicházely komplikace, které s extrémní nedonošeností souvisejí. Pepíček musel
podstoupit chirurgické uzavření tepenné dučeje, protože jeho tělíčko si s tím
samo nedokázalo poradit. Za 3 dny po operaci Pepíčka přišla další rána, Amálka
měla infekci v bříšku a střevo, které bylo neskutečně tenounké, v jednom místě
prasklo. Následovala akutní operace a od té doby měla Amálka tenké střevo
ukončené stomií. Amálka se ukázala jako velká bojovnice a s nekrotizující
enterokolitidou se porvala jako lvice. Za několik dní mohla dostávat opět
po mililitrech mléko a spadl nám jeden
velký kámen ze srdce, když vyšla i stolice. Aby pak mohlo dojít k opětovnému
spojení střeva, musela dostávat do zadečku ještě klyzma z mateřského mléka, aby
tlusté střevo nezahálelo a bylo také vyživované.
Kvůli těmto komplikacím jsme
nemohli děti hned klokánkovat, ale i to, že jsme u nich seděli, postupně se
zapojovali do péče o ně, nám, a věřím i dětem, dávalo hodně. Já jsem si
zakázala u dětí brečet, protože jsem věřila, že potřebují maminku pozitivně
naladěnou. Samozřejmě jsem tajně záviděla všem těm maminkám, které mohly svoje
drobečky klokánkovat, ale věděla jsem, že i my se jednou dočkáme. Ten krásný
den přišel po 4 týdnech s Pepíčkem a kdykoliv to šlo, tak jsme si to spolu
užívali. Na Amálku jsem musela ještě tři týdny počkat, ale už vyškolená od
Pepíčka jsem si s ní mohla klokánkování užívat od první minuty. O víkendech se
mohl do chování zapojit i manžel, takže jsme trávili první společné chvilky
jako celá rodina.
Na poslední měsíc jsem byla
přijata k dětem do nemocnice, abych se o ně mohla starat téměř nepřetržitě a
zvládla veškerou péči o ně. Amálka stále neměla termín na uzavření střeva v
Motole, takže už v porodnici jsem se naučila stomii ošetřovat a museli jsme to
takhle doma zvládnout ještě měsíc po propuštění. Děti strávily u Apolináře
celkem 111 dní. Vyfasovali jsme nekonečně dlouhé propouštěcí zprávy a hurá
domů! Začátkem října už mohla jít Amálka na zanoření stomie. Střevo se krásně
zhojilo, tak šlo spojit bez větších ztrát. Opět začalo přidávání stravy po
mililitrech, ale Amálka vše zase bravurně zvládla, takže mohla jít za týden
domů. Od té doby si užíváme rodinného života na 100%. Samozřejmě musíme stále navštěvovat
specializované poradny, cvičit dechovou rehabilitaci, ale to je v porovnání
s tím, co jsme zažili, to nejmenší.
Za pár dní bude dětem korigovaný rok. Měří 75
cm a váží 9 kg. Rádi si spolu hrají i se škádlí, objevují nové věci, povídají
si. Amálka už zvládá samostatnou chůzi, Pepíček ji během pár dní dožene. Ve
vývoji plně odpovídají svému korigovanému věku, v něčem jsou i napřed.
Přeji všem, které stihl stejný
nebo podobný osud, hodně sil, naděje, štěstí a zdraví, jako se dostalo nám.
P. S. Tímto bych chtěla poděkovat
celému týmu lékařů a sester neonatologie u Apolináře, bez nichž bychom tento příběh se šťastným koncem neměli šanci napsat.
Fotografie pořídila Gabriela Kutalová
Jsou nádherní a velcí bojovníci. Kéž přinášejí rodičům spoustu radosti.
OdpovědětVymazat