Další spolupracující fotografky

Tentokrát jde o úžasnou fotografku z Karlových Varů, paní Nikol Starostová (NIKSTAR). Má neskutečnou trpělivost a skvělé nápady.


Další šikovná paní fotografka je z Humpolce, jmenuje se Michala Pavlíková a je nejenom šikovná a kreativní, ale taky velice příjemná osoba.

Rozšiřujeme řady spolupracujících fotografů

Dnešním dnem se k našemu týmu přidává úžasná fotografka Pavla Hájková z Ústeckého kraje.

Další fotografkou z Ústeckého kraje, která rozšíří naše řady je šikovná Petra Bártová.

Lukášek

- pětiletý klučina s těžkou vývojovou dysfázií. Vývojová dysfázie je zvláštním způsobem narušený vývoj řeči u dětí. Řečový projev většinou nechybí úplně, vývoj řeči je však opožděn a liší se kvalitou od normálu. Je pro něj těžké se dorozumět s okolním světem, ale poctivým cvičením dělá obrovské pokroky. Je to úžasnej kluk s nádhernou duší a my pevně věříme, že se mu (společně s rodiči) povede důsledky dysfázie časem co nejvíc potlačit do pozadí.







Jeho maminka nám napsala:


Lukášek byl vymodlené miminko, bohužel jsem o jedno už přišla a pohled do kočárku byl pro mě utrpením. Po dvou pro mě nekonečných letech se zadařilo, bohužel celé těhu bylo problémové. Porod byl vyvolávaný a na konec skončil císařským řezem, ale co měli jsme miminko. Lukášek u všeho zaostával za vrstevníky, museli jsme dokonce cvičit Vojtovu metodu. Všichni mě ujišťovali, že má čas, je to kluk, ti bývají pomalejší. Ve třech letech uměl akorát máma, táta. Pan doktor nás poslal na vyšetření na foniatrii a tam teprve padla prvně zmínka o vývojové dysfázii, dále následovala klinická psycholožka a neurologie, bohužel diagnozu potvrdili těžká vývojová dysfázie (požkození mozku).
Ve 4 letech měl Lukášek aktivní slovní zásobu jako 2,5 leté dítko, neuměl používat správné tvary slov, neuměl malovat, protože má i špatnou jemnou motoriku a bohužel mu nebylo rozumět, to bylo pro mě asi to nejhorší nerozumět vlastnímu dítěti. Mezi tím se nám narodila holčička Lucinka. S Lukáškem jsme cvičili básničky, písmenka, ale šlo to pomalu. Ani paní logopedka si nevěděla rady.
Po roce přišla další vyšetření, těšila jsem se jak Lukáška pochválí jak je tam pokrok, ale bohužel ne. Nejhorší bylo když měl Lukášek nastoupit do školky a o jeho přijetí měla rozhodnopu paní učitelka, která nevěděla o dysfázii vůbec nic. Její největší obava byla, jestli to není porucha chování a jestli tedy nepřibude další problémové dítě do školky. Naštěstí nastoupila nová paní ředitelka a ta je velice rozumná, podařilo se nám hlavně díky ní, sehnat asistenta do školky a Lukášek může chodit do normální MŠ mezi vrstevníky, najednou se všechno zlomilo.
Dostali jsme se do Týnce a začali cvičit. Lukáškovi vysadili Nootropika a najednou je to úplně jiné dítě, udělal ohromný pokrok, znamená to sice každý den cvičit podle kartiček, logopedická cvičení a úkoly ze školky na motoriku. Ale jsem vděčná všem lidem, kteří nám pomáhají.
A Vás maminky prosím pokud se Vám něco na Vašem dítku nezdá, navštivte raději lékaře. Vět tipu "on se rozpovídá" nebo "je to kluk má čas", nebo "počkej ve školce, to bude povídat až tě hlava bude bolet", jsem vyslechla spoustu.
My jsme přišli včas, ale termíny na objednání třeba na neurologii byla za 6 měsíců. Bohužel to vypadá, že Lucinka bude to samé je jí 30 měsíců a nemluví vůbec.

Fotografie pořídila Lucie Skotnicová

Ondrášek

- osmiměsíční chlapeček, který se narodil předčasně (31+5tt) s porodní váhou 1650 g. Vstup do života neměl vůbec jednoduchý, ale pere se se vším statečně a roste v úžasnýho kluka se vším všudy.








Jeho maminka nám napsala:

Než jsme se rozmysleli kam na svatební cestu, byly na testu dvě čárky a ta naše cesta nějak vyšuměla.
Všichni jsme měli obrovskou radost. Těhotenství bylo pohodové, žádné zvracení, každý chválil jak krásně vypadám...no prostě paráda!! Všechny testy taky na výbornou, pohlaví zřetelně ukázáno... V 7 měsíci se doktorovi v poradně nezdál můj tlak, ale já se cítila výborně. Přece jen mě ale poslal do nemocnice - prý si přes víkend poležím.
Jenomže mi léky na tlak nezabíraly a v moči byla bílkovina. Takže jsem kvůli preeklampsii musela rodit v 32tt. Prostě místo velikonočního zajíčka jsme dostali dárek k Valentýnu. Někdo přepsal 12.4. na 14.2. Císařský řez byl v celkové narkóze, takže jsem naše miminko viděla až třetí den kdy mě z JIP přeložili na normální pokoj.
Ondrášek měl při porodu 1650g a 41cm.
Byl tak maličký a křehoučký, že jsem se ho bála dotknout. Taky jsem to obrečela - vždyť měl být ještě někde jinde. Všichni na oddělení si Ondru chválili, jaký je bojovník, každý den zbaštil víc a víc mlíčka, za chvilku už nepotřeboval kyslíkovou masku... prostě každý den velká pochvala od pana doktora!!! A všechny testy byly taky v pořádku. Jen pozlobilo krvácení u nadledvinky, ale to se ztratilo.
Klokánkovali jsme, povídali si a chovali ten náš uzlíček. Jezdila jsem do nemocnice každý den. Bylo to velice náročné, člověk byl pořád v poklusu. Do toho ještě ty mrazy... Ale za 14 dní měl Ondra už skoro 2kg a byl přeložen na postýlku. Už to nebyl dopíkáček :-) Pouze mu monitorovali saturaci.
Po třech dnech se v našem městě uvolnilo místo na dětském oddělení, tak mi ho převezli skoro domů. Díky tomu, že jsem nemusela dojíždět, tak jsem byla v nemocnici déle. Mlíčka jsem měla dost a dost (dokonce jsme darovali i kamarádovi na vedlejší postýlce :-)). Opět jen samé dobré zprávy a dennodenní nabírání gramů. Pouze pozlobil hemoglobin a Ondra musel dostat krevní transfuzi. Dodnes dostává železo v kapkách, ale krevní obraz se zlepšuje.
Po čtrnácti dnech mi pan primář oznámil ať se nechám přijmout na pokoj matek, že za týden půjdeme oba domů :-) nemohla jsem tomu uvěřit, protože měl Ondra ještě měsíc do řádného termínu porodu. Zkoušela jsem malého přikládat a přisál se napoprvé - až mě to polekalo :-), koupala jsem a konečně mohly přijít návštěvy na kukandu!!
18.3. jsme si odváželi 2,5kg miminko domů. Ještě nás čekalo několik vyšetření, ale všechna dopadla na výbornou a další kontroly po půl roce. A jak to utíká... už se přehouplo léto, za chvíli Vánoce... když si vzpomenu jak byly Ondrovi velké i ty nejmenší oblečky, jak jsem ho ochytávala při první procházce jestli mu není zima... A dnes? Darebný jinoch je to - tak jak to má být. Stále rehabilitujeme, vyvíjí se krásně, přetáčí se na bříško a pase koníčky, klube se první zoubek a v 8 měsících váží 8 kg!!!
Kam tedy pojedeme na tu svatební cestu...?

Fotografie pořídila Kateřina Dupalová