Toníček

Toník je dvouapůlletý chlapeček s Downovým syndromem. Je to úžasné, usměvavé sluníčko, které dělá (nejen) rodičům velkou radost.






Jeho maminka nám napsala:

Když jsem byl u maminky v bříšku, slyšel jsem, jak říkala, že děkuje „Tomu nahoře“, že se jí narodím.

Smířili jsme se s tím, že se nám druhé dítko již nenarodí. Když jsem zjistila, že jsem těhotná,
byli jsme mile překvapeni a na nové miminko jsme se moc těšili. Celé těhotenství probíhalo bez problémů. Porod byl také v pořádku. Jenže. Jenže nás pátý den v porodnici upozornili na to, že chlapeček má znaky Downova syndromu, ať mu necháme udělat test na genetice. Byla to rána. Čekání. Přemýšlení. Po třech měsících nám lékaři potvrdili, že náš Toníček má opravdu Downův syndrom. Jenže. Jenže lehčí formu tzv. mozaiku. Do této doby jsem o této formě nikdy neslyšela. I přes stanovenou diagnózu nastala úleva, že konečně víme, na čem jsme, tedy hlavně Toníček. A také jeden velký otazník, co bude a jak bude. Toníčka jsme v rodině přijali takového, jaký je, máme ho všichni opravdu moc rádi. Je pro nás normální šikovný kluk, i když je jiný. Vedeme s ním normální život, začlenili jsme ho do našeho aktivního života a někdy mám pocit, že ho taháme jak kočka koťata. S Toníkem navštěvujeme pravidelně dětský klub, chodíme cvičit. Nejraději však má zvířátka a hudbu. No a taky blbnutí se starším bráchou.
S příchodem Toníka se nám otevřely nové dveře poznání, nový svět, o kterém jsme dříve jen
slyšeli. Je to pro nás výzva, třeba i k lepšímu a hodnotnějšímu životu.
Toníka máme moc rádi. Je to naše sluníčko, náš andílek. „Je prostě náš.“

Když už jsem byl na světě, slyšel jsem opět maminku, jak děkuje „Tomu nahoře“, že jsem se narodil. Ale už vím, kdo to je, protože maminka říkala: „ Pane Bože, děkuji Ti za Toníčka.“

Pavla a Toníček

Fotografie pořídila Pavla Hájková.