Karolínka a Davídek

Karolínka a Davídek jsou dnes devítiměsíční dvojčátka, která se narodila ve 30tt s porodní váhou 1630g a 1100g. Děi, do kterých byste to dneska určitě neřekly toho mají za sebou už dost. Ani se nechce věřit, jak velý boj musí děti, které se narodí předčasně hned na začátku života vybojovat. Ale popraly se s tím oba se ctí. Jsou to velké šikulky!







Jejich maminka nám napsala:
Píšu vám příběh, který navždy změnil náš život.
Cesta za naším snem - mít miminko - byla dlouhá a nelehká. Měla jsem spoustu problémů ze zdravím, ale po všech různých testech a operacích se vše podařilo a já byla těhotná. Při kontrole mi řekli, že pro mě mají dobrou zprávu, že čekáme miminko a vlastně hned dvě, že to budou dvojčátka. Byl to pro mě šok, ale sama jsem z dvojčat, a tak jsem se moc těšila, i když jsem věděla, že to bude záhul.
Už od začátku jsem tak nějak věděla, že dvojčátka se rodí dříve, ale že to bude tak brzy, to jsem teda nečekala. Moje těhotenství bylo bezproblémové, žádné bolesti, nevolnosti, prostě nic. Hned od začátku jsem byla na rizikovém těhotenství a vše jsem si užívala.
Porod mi naplánovali na 13. července, takže spoustu času připravit pokojík a vše pro mimísky. Měla jsem taky obrovskou radost, když nám řekli, že to bude kluk i holka, no prostě radost veliká a hlavně jsme si přáli, aby vše bylo ok.
4. května se vše změnilo. Ráno jsem si došla na malou a začala jsem hrozně krvácet, ale špatně mi nebylo. Tchán mě odvezl do porodnice, tam mě prohlídli a zjistili, že mi jedna placenta zasahuje do porodních cest, a tím jsem začala krvácet, takže mi oznámili, že děti budou muset na svět už ten den. Hrozně jsem se bála o drobečky a říkám panu doktorovi, že to je ještě moc brzy, ale nedalo se nic dělat.
Hned jsem volala příteli, který byl od nás 100 km, aby přijel. Jelikož jsem rodila císařským řezem a převoz do Českých Budějovic, kde mají zařízení na taková malá miminka, nebyl možný už ani letecky, tak povolali sanitky s inkubátory k nám do porodnice. Byl tam hroznej zmatek, ale po všech těch trablech, co nastaly, nakonec tým dorazil a vše mohlo začít.
Jediné, co si pamatuji, když jsem se vzbudila na pokoji, že mi říkali, že kolem mě bylo asi 30 doktorů, že to byl docela šrumec, aby vše dobře dopadlo. Ale já to nějak nevnímala, jen jsem si připadala strašně prázdná a sama. Děti byly ode mě 100 km a já sama na pokoji, prostě strašný zážitek. Kdo nezažil, nemůže vědět, jak je to strašný pocit, když svoje miminko nevidíte hned po porodu.
Svoje děti jsem viděla až za 5 dní, což byla hrozně dlouhá doba, snad jako rok. Naše dvojčátka se narodila ve středu 4.května a já je viděla 9.května po převozu na neonatologii v ČB. Přítel je viděl ještě ten den a plakal štěstím.
Když mě převezli, první moje kroky vedly k dětem. Byli na JIPU v inkubátorech. První jsem viděla Karolínku, měla 1630 g, byla maličká, měla velkou čepici a ponožky a všude samé hadičky a já si říkám, to je moje dcera, co jsem v bříšku nosila... neuvěřitelný zážitek.
Pak jsem šla za Davídkem. Když sundali plachtičku z jeho boudičky, myslela jsem, že se neudržím a budu brečet. Davídek měl 1100 g, ale zhubnul na 980 g, byl úplně maličkatý, nemůžu ani najít ta správná slova, prostě drobeček, co by se do ruky vešel.
A pak začal kolotoč kolem dětí. Začala jsem nosit mléko, které jsem musela odsávat a že ho ze začátku moc nebylo, ale každá kapička dobrá. Hrozně jsem se snažila, abych to mléko pro ně měla a vydrželo mi to 2 měsíce. Když už děti byly u mě na pokoji, bylo mi mnohem lépe. Každá máma zná ten pocit, když kolem vás maminy mají děti u sebe a vy pořád nic, bylo to hrozné.
Každý den jsem se chodila na děti koukat, a když jsem je pak měla konečně na pokoji, byla jsem hrozně šťastná. V nemocnici jsme strávili 65 dní a to byl můj krásný den, když jsem si drobečky konečně vezla domů.
Dnes je dvojčátkům 9 měsíců, mají za sebou mnoho vyšetření a vše je zatím v pořádku. Jen s Dádou cvičíme Vojtovku, ale věřím, že to vše zvládáme bez problémů a doufám, že nám to vydrží.
Nikdy bych nevěřila, že stát se maminou bude nádherný pocit, který mi změní život. Dala bych za ně život, jsou to moje zlatíčka, moje motivace a můj splněný sen. I když začátek měli oba těžký a prali se jako lvi, od začátku jsem jim vděčná za to, jak mě změnili.
Díky nim jsem přehodnotila svůj život. Užíváme si spolu každou chvilku, hrajeme si, smějeme se, prostě děláme vše, co nás baví, a i když je to někdy pořádná práce s dvojčaty, jsem strašně ráda, že nás potkalo takové štěstí, že se nám narodily zdravé děti.
Každé mimi je dar... A každé ženě bych přála ten pocit, nosit pod srdcem nový život, je to nepopsatelný zážitek na celý život. Dnes vím, že už na tom světě nebudu nikdy sama, že tu po sobě zanecháme dvě krásné děti a to je moc fajn.
Každému miminku předčasně narozenému, ale i dalším dětem přejeme s dvojčátky jen to nej, aby vše bylo v pořádku a měli jen úsměv na tváři a dělali rodičům jen radost. Moje děti jsou moje sluníčko v mém srdíčku a tak to bude po celý můj život. Co budu moci, pro ně udělám. Jak se říká: Mámy drží ruku svých dětí chvilku, jejich srdce však navždy...
Přidávám fotku dvojčátek. První Davídek po narození 1100 g a Karolínka 1630 g. Dnes je jim 9 měsíců a oba mají přes 8 kg a dělají nám jen radost.






Fotografie pořídila Michaela Pavlíková. (Fotografie v inkubátoru jsou z rodinného archivu).