Adélka

- šestiletá princeznička, která svým nádherným úsměvem každého "dostane". Má diagnostikovanou epilepsií, centrální hypotonický syndrom, DMO. Je to jedinečná osůbka, která se (stejně jako její maminka) nevzdává a bojuje.








Její maminka nám napsala:
Jmenuji se Lenka a jsem maminkou již skoro 6leté dcerky Adélky.
Adélka se narodila v srpnu r. 2005 zdravá, v termínu, porod proběhl bez problémů, vlastně i celé těhotenství probíhalo bez potíží. Její míry: 50cm, 3800g.
Od 1. měsíce lékaři Adélce diagnostikovali centrální hypotonický syndrom, a proto jsme začaly cvičit Vojtovu metodu. Ve 4 měs.se zvládla přetočit z bříška na záda a zpět, na druhou stranu se jí to podařilo až v 7 měs. Kolem 8. měs. při horečce dostala febrilní křeče. Poté následovalo vyšetření na neurologii, kde ji bylo provedeno EEG mozku…po vyhodnocení výsledků nám bylo sděleno, že Adélka má epilepsii…do té doby neměla žádné epi záchvatky, jen sebou občas cukla, jakoby se lekla…nasadili nám léky, které Adélku strašně utlumovaly ve vývoji, byla ospalá a unavená. Jelikož léky velice nezabíraly, byly jsme odeslány do nemocnice do Prahy, kde nám léky byly změněny za jiné, ale opět to byla špatná volba, jelikož dřívější cukání přešlo na epi záchvaty, po kterých byla hrozně vysílená a celé dny jen spala a když byla vzhůru, byla apatická…
O pár měsíců jsme se ocitly v jiné nemocnici – FN Brně, kde nám udělali spánkové EEG + řadu dalších vyšetření, kde mimo jiné přišli na další zdrav. potíže – vyšší srážlivost krve, stenosa plicnice…záchvatky neustávaly, a tak co se Adélka stačila nového naučit, poté se dostavily série záchvatků a rázem všechno jakoby zapomněla a přestala dělat, takže jsme několikrát začínaly od začátku. I přes veškeré úsilí a snahu se Adélce nepodařilo plazení, lození, posazení…
Cvičení dle Vojtovy metody se kolem 2 roku jevila již neúčinná, přešly jsme na cvičení dle Bobatha a cvičení na overball míči. Každý rok jezdíme do lázní, kde neustále zpevňujeme a posilujeme zádové a břišní svalstvo. Větší zlom, i přes časté epi záchvatky, se objevil až kolem 2,5 - 3 roku, kdy se Adélka začala více zajímat o okolí, 1x týdně navštěvovala speciální školku, dojížděly jsme na logopedii, hipoterapii. Největší radost jsem však měla, když se Adélka poprvé sama posadila, bylo to v lednu r.2010, nevěřila jsem svým očím, a po zopakování mi doslova vyhrkly slzy radostí…sice se umí posadit jen přes jednu stranu, ale jsem za ten její velikánský pokrok vděčná a je to pro mne další motivace do dalších dnů. V současnosti Adélka navštěvuje speciální školičku, kam ji každý den vozím, zde navštěvuje logopedii, rehabilitaci, canisterapii. Má ráda dětský kolektiv, písničky a různá pohádková představení. Ve svém věku nemluví, říká pouze slůvka mama, baba. Co se týče pohybu, dovede se sama posadit, nelozí a na čtyři a do stoje se sama nedostane, jen s dopomocí a s dopomocí zvládne pár krůčků.
I přes to, že se mi změnil celý můj život, ať už tím, že jsem s Adélkou zůstala sama i přes Adélčiny zdravotní problémy, které nás celou dobu provázejí, je to hodná a poslední dobou hodně veselá a spokojená holčička, která si svým úsměvem umí každého získat. Je to zkrátka moje sluníčko…a pevně věřím, že se jednou sama postaví a bude chodit. My se totiž jen tak nevzdáme a budeme bojovat, co to půjde…



Fotografie pořídila Pavlína Bell.